Tisíc dnů v Toskánsku

1. března 2015 v 7:48 | Katka |  Knížky
Marlena de Blasi (1952) pracovala jako šéfkuchařka a specialistka na víno a národní kuchyně. Je autorkou několika kuchařských knih a u nás jí vyšla autobiografická díla Tisíc dnů v Benátkách a Tisíc dnů v Toskánsku a také Léto na Sicílii.


V Benátkách se seznámila a žila se svým manželem Fernandem. Poté, co Fernando rezignoval na svoji práci bankéře, odešli na čas do toskánského městečka San Casciano dei Bagni. Marlena zde chce hledat materiál pro svoji knihu o nadčasovém vesnickém životě, o typické stravě a jejím zajišťování. Žijí spolu s domácími obyvateli, sedávají v hospůdkách, pracují při sklizni hroznů, sbírají kaštany i olivy, vybudují "obecní" chlebovou pec, své pokrmy, jak zde bývalo zvykem, nosí do hospody a jedí je spolu s ostatními, ochutnávají jejich jídlo.....

Všichni ochutnají jedno dvě sousta z nejbližšího hrnce, nebo si vezmou plátek toho, co obíhá kolem stolu. Přežvykují a loužičky omáčky vytírají chlebem, popíjejí víno, drží se kolem ramen a debatují......
Jak ohleduplně nechávají kolovat talířky i mísy, jak se vyptávají a jak sledují, kdo by si dal ještě! Mnohým z hostů je přes padesát, některí mají ještě o dva tři křížky víc. I ti mladší napodobují laskavost starších, a tím vypadají jaksi starší, než ve skutečnosti jsou. Různé generace se od sebe příliš neliší. Sedmnáctiletá holčina vyskočí, aby přidržela babičce talíř s dušeným králíkem, upozorňuje ji na kosti a připomíná, že si má vzít léky. Chlapec, ne víc než desetiletý, krájí chleba, dává pozor, aby neporanil mladšího bratříčka a nabádá ho, aby si nikdy nehrál tam, kde se něco krájí. Stopy klidných laskavostí zaplavují tento výjev z dávno uplynulých let. 1920? 1820?

Užívají si všechna roční období v krásné krajině, koupou se v termálním jezírku, vyhledávají místa, na která by rádi vzali své budoucí klienty....

A žijí svůj život plný lásky, blízkosti a porozumění, které našli ve zralém věku. Sbližují se s místním neoficiálním vesnickým vůdcem Barlozem i jeho celoživotní láskou Florí, kterou si nikdy netroufl milovat. Bránilo mu v tom temné dědictví z vlastního mládí. Z Marleny, Fernanda a Barloza se stávají nerozlučná "trojčata." Barlozo se jim svěří se svým trápením a zdá se, že na sklonku života dojde svého štěstí, ale život je krutý.... Florí nepřekonala zákeřnou nemoc. Ve chvíli, kdy už ví, že nepřežije, odpočívá doma v posteli a nechává se hýčkat ženami ze vsi. Od Marleny se nechá nalíčit, Tulli pro ni tančí a strhává i ostatní, povídají, zpívají, společně vaří....

Čtyři ruce, mé a Tulliiny, zpracovávají hmotu hnětením a boucháním do podoby světlého saténu. Pod bílým plátýnkem těsto odpočívá. Kdosi už ohřívá na těžké mělké pánvičce půdruhého litru slunečnicového oleje. Umývám si ruce, otírám je o zástěru, kterou mi Florí uvázala kolem pasu, a říkám si, právě tohle, právě tuhle spřízněnost chci od života nejvíc. Tohle je můj, byť skromný, odkaz. Jsem kuchařka a pekařka. Živím se tímto starým řemeslem, které má v erbu rozdávání bochníků, štědrých darů a udržování ohně v krbu. Když jsem se snažila naučit něco o obchodování, když jsem žádala o instrukce a pracovala na uzávěrkách, vždycky jsem věděla, že to není má parketa. Nesnažila jsem sama sebe ošálit o nic víc než ostatní. Ale je pěkné být doma. Právě to jsem odjakživa chtěla dělat a taková jsem vždycky chtěla být.

Pracovní povinnosti nutí Marlenu a Fernanda na dva měsíce odjet z místa, kde by už nadosmrti chtěli zůstat. Marleniny závazky je vedou do dalších oblastí Itálie, aby načerpala zkušenosti a inspiraci pro knihy zadané nakladatelem.

"Na co myslíš?" ptá se Fernando.
"Že je život podivuhodný a úžasně tajemný."
"Nemyslíš někdy na něco velkého?" Sevře mě do náručí pevněji a políbí mě na vlasy.
Sedím v jeho teple, jeho srdce tluče na mém a v mém. A uvažuju, čím to je, že tisíce lidí projdou vaším životem beze stopy. A upadnou v zapomnění, jako by nikdy neexistovali. A ještě podivuhodnější je, že někteří, jenom hrstka z nich, se vám vryjí do srdce jemně a hluboce, a nikdy odtud, ba ani po smrti, neodejdou.

Prostý život toskánského venkova tak, jak ho autorka vnímá, prožívá a jak o něm vypráví, mi byl při čtení "balzámem na duši" v dnešním poblázněném a často nepříjemném světě. Přistihovala jsem se, že schválně přerušuju čtení, abych to neměla tak rychle za sebou.

Čistě náhodou se mi dostalo do ruky až Toskánsko, ačkoliv Benátky jí předcházely. Oba tituly jsou nedostupné, vyprodané, a to Toskánsko vyšlo už třikrát. Vypadá to, že pro Tisíc dnů v Benátkách se budu muset vypravit až do HK, neboť u nás v knihovně je nemají.....
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 pavel pavel | Web | 1. března 2015 v 12:04 | Reagovat

Dnes je počasí opravdu jen na knihu.

2 Jája Jája | E-mail | Web | 1. března 2015 v 12:20 | Reagovat

to může být opravdu pěkná kniha, Toskánsko se mi moc líbí.... :-)

3 Kitty Kitty | E-mail | Web | 1. března 2015 v 14:08 | Reagovat

To je to, co v pobytu zde na dědině hledám a nacházím jen zřídka a vlastním úsilím. Všechny knížky si hned zamlouvám. Potřebuju se utvrdit v tom, že dědina není zlá, jen někteří z lidí z ní dělají očistec. Chci věřit v to nejlepší, co dává, a dávat jí, aby mohla brát i ode mě. Děkuji za tip. Měla jsi šťastnou ruku na takovou knížku :-)

4 Katka Katka | 1. března 2015 v 18:50 | Reagovat

[1]: Dopoledne to ještě šlo....

[2]: Já o Toskánsku doteď nevěděla zhola nic. Koukla jsem se, kde to vůbec je, jaká je tam krajina.....a už mi automaticky přišly nabídky na ubytování. Velký bratr ví všechno :-?

[3]: Ono je těžké se sžít jako přistěhovalec. My bydlíme v naší obci 32 let a nemohla bych říct, že jsme sžití. Nemohla bych ale ani říct, že bych chtěla udržovat těsnější kontaky. Mohu ale spolehlivě říct, že se nám tu žije dobře. Leč ne tím způsobem, jaký se popisuje v knížce. Na to jsme i pracovně i polohou příliš spojeni s  "civilizací", ze které býváme občas značně unaveni.

5 Van Vendy Van Vendy | Web | 2. března 2015 v 21:08 | Reagovat

Někde to asi funguje. U nás ne, lidi jsou víc uzavření, málokoho dokážou přijmout. Anebo jsou škodolibí, výsledek je tentýž. Nedávno jsem našla na fejsu jakýsi odkaz o tom, že nějaká paní ráda vaří marmelády a chtěla by je prodávat. Tak na doplnění (na uživení by to asi nebylo). Ale narazila na byrokratického šimla. A ten hýkal, panejo! U toho článku byla spousta komentářů od lidí, kteří zkoušeli také podnikat, u nás i v zahraničí. Ty zkušenosti ze zahraničí byly hodně zajímavé. Tam totiž nebyl v ničem žádný problém! A u nás... škoda slov.
Takhle si posteskla i Annapos, jedna blogerka, už starší paní. Že by se jí líbilo dávat občerstvení místním turistům. Jen tak, stolek a nějakou kávu nebo limonádu, nějaký chlebíček nebo misku. Spíš na přilepšenou. Není možné! Aby s tím najela na podnikání, musela by se jinak otáčet, a hygienické nesmysly, a tucty nemožných nařízení. škoda slov!
Takže, i kdyby tady někdo chtěl dělat domácí chleba - nezvládne to. Musela by být pekárna, zvláštní zařízení, nejlépe všechno v nerezu, k tomu registrační pokladny - a dvacet let by se dělalo jen na splácení dluhů. (Možná deset, co já vím) 8-O
Tak aspoň že si člověk může počíst o něčem, co funguje, o lidech, kteří jsou k sobě ohleduplní, o lidském chování, které se dnes zdá být skoro zázrakem.

6 Katka Katka | 2. března 2015 v 22:09 | Reagovat

[5]: Díky za upřímnej komentář. Cítím to taky tak. Bydlíme na takovým místě, okolo kterýho chodí lidi na ryby, na procházku....když se mi něco povedlo a bylo toho hodně, říkala jsem si to podobně jako Annapos, jen tak nabídnout....zaplatí, zaplatí, když ne, tak to nebudu dlouho dělat... ;-)jednou hrnec polívky, příště něco jinýho.... no a pak jsem si představila, jak by mě v první řadě někdo napráskal, pomluvil, zavolal kontrolu....jj, je to tak.

7 Hanka Hanka | E-mail | Web | 3. března 2015 v 19:54 | Reagovat

Zkusím se po téhle knížce podívat u nás v knihovně.
Takové čtení by se mi zcela určitě líbilo, Katko.
Díky za tip. :-)

8 Katka Katka | 4. března 2015 v 20:18 | Reagovat

[7]: Nevyužíváš on-line katalog? Myslím, že ho má každá větší knihovna.

9 Hanka Hanka | E-mail | Web | 5. března 2015 v 15:18 | Reagovat

[8]: Zatím ne, ale mám dojem, že ta možnost je, musím se zeptat.

10 helena-b helena-b | Web | 7. března 2015 v 23:07 | Reagovat

Četla jsem Tisíc dnů v Benátkách i Tisíc dnů v Toskánsku, ta druhá kniha se mi líbila víc, ale obě jsou fain. Po té třetí se musím podívat. :-) Díky za tip.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama