Duben 2015

Náš život s koňmi - Už jsou v Ráji - 2.

30. dubna 2015 v 13:42 | Katka |  Zvířata
Začíná exkurze do našeho C&K Paddock Paradise.
Nejprve sice neumělý a trošku nepřesný, leč pro orientaci dostačující plánek.


Start i cíl je u boxů. I když nejsou C(omtessa) & K(ahan) nikdy zavíráni (s výjimkou silvestrovské noci a krátké návštěvy kováře - zavřený je vždy kůň, který čeká, aby neodešel a druhého tím neznervóznil), rádi několikrát denně v boxu pobývají a odpočívají (vestoje i vleže), schovávají se před větrem a deštěm (ale to musí být opravdu hodně silný, aby zalezli) a 2x denně si přijdou pro něco na zub (ne že by to bylo nutné, ale udržujeme tím jakous takous morálku a kontakt Usmívající se). Před boxy je zábradlí sloužící k případnému krátkodobému uvázání koně při ošetřování. V těsné blízkosti boxů je zpevněná plocha, kde jsme dosud krmili. Hned naproti přes cestu máme seník a blízko boxů také vozík na hnůj. Na tom není nic nového, na to jsou koně zvyklí.

První změna nastala pro ně na přístupové cestě. Vybrali jsme ji, vyložili speciální textilií (aby se štěrk nezašlapal) a navrstvili pískovcový štěrk. Toto docela náročné opatření plní hned několik funkcí. Pro nás je to úúúžasné zlepšení, protože právě tento úsek byl při deštích vždycky rozhabněný a rozdupaný do hloubky nejmíň 30 cm. Koně si na štěrku samovolně obrušují kopyta, zvykají si na náročný terén. Nemohou tam vlítnout jako janci, musí dávat pozor.....To vše platí, pokud po tom povrchu opravdu chodí. Oni jsou ale natolik pohodlní a vynalézaví, spíš bych řekla vyčůraní, že raději chodí po uzoučkých okrajích, kde štěrk není....a my to pozorujeme a zasypáváme a zasypáváme....S vyplazeným jazykem


Vydáme se po treku nahoru nad stáje a doprava, první zastavení je u dvou višní zbylých ze sadu, který tu býval. Mají poskytovat stín. Nevím, jak dlouho to dokážou, protože koně je rádi okusují, loupou kůru. Nu, až je zlikvidují, nebudou mít stín...

Pokračujeme dlouhým trekem až do dalšího rozšíření kolem další višně. Asi ji potká stejný osud. Zde stoupáme do poměrně strmého svahu a odbočujeme znovu doprava podél plotu prorostlého hustým křovím. Sice je to trnité, ale záměrně jsme to nijak neupravovali, to jsou ta místa, kde musí být koně ostražití, aby je "nesežrala puma" a jdou tím pádem rychleji. Zakrátko musí, pokud se nechtějí vracet, odbočit vpravo z kopce a zalézt do lesíka. Těžko říct, jetli tam polezou ze zájmu nebo do stínu nebo tam vůbec nepolezou kvůli "pumě". Pro jistotu se jim tam připraví seno.


Z lesíka mohou vylézt jedním ze tří výlezů (do kopečka) a napojí se na trek na protější straně pozemku. Ten je hodně dlouhý a je zpestřen několika "zábavnými stanovišti". Na prvním mohou odpočívat a rozhlížet se neb je vysoko, tak uvidí široko daleko a to oni mají rádi. Na další úsek jsme rozmístili cik-cak polena, která je opět donutí pozorně klást nohy.
V plánu je za podobným účelem ještě kamenný úsek. Na konci této rovné štreky je v rohu opět rozšířené místo, kde se už teď rádi váleli a lehávali tam a pospávali. Šířka treku je variabilní, což je nutí měnit tempo. V širokém úseku se loudají, v úzkém se trochu bojí a jdou rychleji.


Odbočujeme doleva a terén se svažuje dolů. Nyní mají možnost volby odbočit znovu doleva na původní cestu směrem k boxům nebo obejít obdélník kdysi plánované jízdárny, přejít pískoviště, případně se v něm vyválet, pohrabat si - to pochopili okamžitě a využívají.


Další novou možností je sejít po mezi až dolů a vydat se doleva po námi užívané cestě mezi plotem a potokem, jehož břehy jsou hojně porostlé vrbami, olšemi...takže zde bývá stín.

Mysleli jsme, že zlatým hřebem celého treku pro ně bude možnost vlézt si až do potoka. Zatím se ale sami neodvážili. E je lákala všemožně. Comtessa se nenechala a Kahan ano, ale stejně do vody nevlezl. Nebudeme nic lámat přes koleno, buď si na to přijdou....nebo ne. Jejich volba.

Pokus o zavedení Com k vodě nenásilně se moc nedařil....


....když nechceš jít sama, dovedu tě....a stejně se tam nezdržela.....


....to Kahánek byl statečnější.


Od včerejška u bezpečně vím, že k vodě chodí. Oba.

A jsme doma Usmívající se

Po 21 dnech od rozhodnutí jsme otevřeli první část - tu vlevo od boxů. Na druhé části - dlouhém úseku u lesíka chybí ještě natahat pár desítek metrů drátu a pásky. Na to už pracovním silám došla energie a čas a vzhledem k jejímu nutnému odjezdu do Brna jsme druhou etapu odložili. Nevadí. I z té první byli koně celí diví. Zatím si zvyknou, zažijí si nový systém a potom je pustíme dál.

Snažili jsme se treky vytvořit tak, aby byl celý okruh pestrý. Aby na nich bylo to, co mají koně rádi (pozorovatelny, odpočívárny, pískoviště, přírodní voda) , to, kde musí být ostražití (křoví) a pozorní (překážky) a to, kde musí pořádně máknout (kopečky). Ať půjdou jedním nebo druhým směrem, kopcům se nevyhnou. Prý se přirozeně pohybují proti směru hodinových ručiček. Na to jsem zvědavá Usmívající se.

Budování bylo náročné i radostné. Podílelo se na něm hodně lidí a všem patří velký dík a svým způsobem i obdiv za to, v jak krátkém čase jsme mohli do paddocku koně pustit. Nemůžu ale říct, v jak krátkém čase bylo hotovo, protože jednak hotovo ještě není a obávám se, že ani nikdy nebude S vyplazeným jazykem Nám zbývá těch pár úkonů k dokončení treků a na koních je úprava povrchu. Cílem totiž je, aby v paddocku bylo co nejmíň trávy. Krmení pak bude rozváženo po treku. Nebudou mít sena "ad libitum", ale svoji dávku rozdělenou do kupiček po co nejdelším úseku. Pak budou chodit, zlepšovat kondici, brousit kopýtka, budou mít celý den co dělat a dostanou se na normální váhu. A budou spokojení. Věřím tomu Usmívající se.

Lom Sv. Klimenta

27. dubna 2015 v 22:12 | Katka |  F. A. Špork
Dnes jsem se chtěla podívat na revitalizovaný Kuks. Zároveň to měla být procházka pro Goldieho i pro mě, proto jsme vyráželi z nedaleké obce Stanovice a měli procházkou podél Labe dojít do Kuksu vzdáleného asi 2 km. Nová informační tabule nás ale dovedla úplně jinam, a tak jsme do Kuksu ani nedošli. Tak příště.

Hned na okraji obce Stanovice je lom, který já znám jako opuštěný. Dnes je tomu ale jinak. Sice už od r. 2010, kdy lom Sv. Klimenta vysvětil kardinál Dominik Duka


a od té doby se zde pořádají pravidelně sochařské semináře, ale já to zjistila až dnes. Z tohoto lomu byl brán kámen na některé sochy M. B. Brauna.

V okolí Kuksu (bývalé panství hraběte F. A. Šporka) je stále znát duch, myšlenky, vize a dílo tohoto kontroverzního, osvíceného a vzdělaného šlechtice. Snahou o. s. Symposium Sporck Stanovice je oslavit a navázat na Šporkovo dílo. Z toho důvodu jsou v lomu umístěna některá díla účastnic (zdá se, že to byly samé ženy) SEMINÁŘŮ.



Z dálky jsem koukala na lavičku a říkala si, kdo to nechal na lavičce svoje propocené podkolenky? To jsem se tedy spletla!


Dnes byl lom plný slunce


Jmenovka nás ujišťuje, že jsme zde správně - lom Sv. Klimenta
Podle první legendy císař Trajan poslal Klementa do vyhnanství na Chersones (dnešní poloostrov Krym v Černém moři. Když Klement ani tam nepřestal hlásat křesťanskou víru, byl na císařův rozkaz v letech 100-101 vhozen do moře s kotvou uvázanou okolo krku.
Svatý Klement je hlavním patronem královéhradecké diecéze.
(zdroj: wikipedie)


Jak nazvat toto? Zvířátko? Elf? Skřítek?


Někdy bych chtěla znát, co sochaře vedlo, jindy je mi to jedno, hezky se mi na to kouká, tak co....



Nejprve jsem nevěděla a přitom je to tak jasné..... jak byste nazvali č. 1?


...a jak č. 2?


K této jsem někde našla jmenovku - je to Sporckubína Usmívající se. Hraběti by se jistě líbila. Nemyslíte?


Po této dávce umění jsme už se ke Kuksu nevydali, nýbrž jsme zamířili domů a narazili na další návrat ke Šporkovým myšlenkám. Hrabě byl krom jiného i krajinotvůrce. Ze Stanovic do Kuksu vedla dvouřadá alej, která byla během zcelování lánů zlikvidována. Nyní je obnovená. Právě dnes působila velmi malebně. Ještě se po ní moc nechodí, je plná pampelišek, ovocné stromy právě kvetou....zemský ráj to na pohled....

Náš život s koňmi - Už jsou v Ráji - 1.

27. dubna 2015 v 14:56 | Katka |  Zvířata
Jsou v Ráji - naši koně - ale neznamená to, že by snad "odešli v Pánu...." nebo tak něco.
Myšlenka Paddock Paradise přišla z původní domoviny koní, z Ameriky a podle jedněch je řešením pro koně trpící nadváhou, nedostatkem pohybu a z toho plynoucích onemocnění (zchvácení kopyt). Je i hodně odpůrců tohoto způsobu chovu koní, ale tak je to vždy. Uvěřili jsme v prospěšnost PP a pustili se do jeho budování.

Stává se běžně, že se majiteli koně či jezdci změní život a s koňmi se přestane pravidelně pracovat. Hledá se pak náhradní řešení. V úvahu připadá prodej nebo nový jezdec. Jedno i druhé má svá velká úskalí a my jsme v tomto směru nedokázali nic. Já byla propagátor prodeje, ale nyní jsem ráda, že se mi nepodařilo svůj názor prosadit.
Dcera přišla s návrhem vybudovat Paddock Paradise. Dalo jí dost práce přesvědčit nás, že naprosto jiný způsob ustájení bude sice pracnější, investičně drobec náročný, ale zato ideální pro koně S vyplazeným jazykem. Nejlíp se věci vysvětlují na příkladech, a tak i my jsme pochopili po návštěvě jiného PP.

Velkou propagátorkou a zkušenou poradkyní je Alena Vostatková - viz. www.kone-naboso.cz
Měli jsme to štěstí, že jsme se trefili termínově do její obvyklé trasy a ona nás navštívila přesně na počátku budování PP, ošetřila koním kopyta, prošla s námi plánovaný trek a dala nám pár dobrých rad, v podstatě schválila náš záměr tak, jak jsme jí ho předvedli v terénu a přidala několik možných tipů navíc. A mě "vyladila" dvěma větami. Směrem k dceři - "Máš bezva rodiče, že tě v tomhle podporují a pomáhají ti, že ti dovolili pustit se do PP...." Směrem ke mně - " Chcete ty koně prodat, když na ně není čas? Ne, že? Jasně - je vám příjemná jejich přítomnost...." I to je pohled na držení koní....

Ze stejného zdroje vyšla a měla by platit pro každého chovatele jakéhokoliv zvířete přísaha oddanosti, jejíž základní myšlenkou je - když už jsem si vzal(a) do péče zvíře, zdržím se toho, co je škodlivé a ubližující a k tomu se budu patřičně vzdělávat a sledovat vývoj poznatků z této oblasti.

Princip je jednoduchý a vychází z přirozených podmínek vysledovaných u koní v Nevadě. I když jsme dosud koně měli ustájené systémem 7/24 (stále venku s možností využití závětří) a naboso (bez podkov), nestačilo to pro jejich dobrou kondici a hlavně udržení zdraví. Naše pastviny jsou příliš bohaté a koně tedy nemusí trávu hledat = chodit. Jsou pak zbytečně překrmení, což nesvědčí zejména jejich kopytům a je zde velké riziko, že se zchvátí. Zaplať Bůh, naši jsou ještě zdraví, ale to riziko tu je a následky mohou být velmi nepříjemné až fatální.

Základním instinktem koně, který neztratil ani po tisících let domestikace (první důkazy o domestikaci koně pochází z doby 3 tis let př. n. l.), je hledání potravy (trávy a vody) a útěk před predátory (mohou se skrývat za každým zvukem, v každém nepřehledném terénu). Důsledkem toho je stálá ostražitost a téměř celodenní pohyb. Což neumožňuje ustájení v boxech ani na rozlehlých na trávu bohatých pastvinách.

Systém Paddock Paradise imituje přirozené prostředí koně. Nutí ho vhodnými stimuly (seno a voda) chodit, nabízí mu další zpestření v podobě přístupu k přírodní vodě (pokud je to možné), umístění lizů na treku, písčitých ploch na válení, kamenitých úseků pro přirozený trim kopyt, přírodních překážek (větší kameny, kulatina) kvůli vynucení pozornosti při chůzi, vyvýšených míst (koňmi oblíbené pozorovatelny), hájků (stín), atd. Čím více stimulů, tím lépe. To vše se nenachází na rozlehlé ploše, ale v dlouhých trecích (cestách, chodbách, uličkách) různě se kroutících a propojených. Koně si postupně vypasou a vyšlapou trávu na treku, což je cílem. Krmí se převážně senem, které se rozmisťuje po treku v malých kupičkách (imitace chudé pastvy, koně musí za potravou chodit). Je doloženo a zaznamenáno přístroji, že stejně jako v přirozeném prostředí, i na treku v PP nachodí koně denně přes 20 km. A o to jde. Koně takto chovaní se zbavují postupně nadváhy, zlepšuje se zdravotní stav i stav kopyt, dokonce se srovnají sociální problémy ve stádě, zlepšuje se i ochota k práci. Naše stádo v počtu dvou kusů Mrkající nemá problémy s hierarchií, zhubnout ale potřebuje a nové zážitky taky.

Tolik teorie a naše situace. Jak jsme si s PP poradili a co na to koně, to až příště :)

Trápení s chlebem

26. dubna 2015 v 11:06 | Katka |  Dobrou chuť!
Čerstvý domácí chleba je dobrý. To je jasné. Pro mě je ale oříšek trefit vše tak, aby chleba nejen chutnal, ale i vypadal jako chleba. Bylo období, kdy jsem ho pekla v domácí pekárně. Jednou byl super, příště se tak po dobu pečení jen tvářil a ke konci se propadl a byl nevzhledný.

Teď jsem si koupila ošatku a je to to samé. Pořád peču chlebové placky. Přičítala jsem to tomu, že jsem dala vody víc než těsto snese. Držela jsem se návodu a pekárna měla co dělat, aby to utáhla. Zadělala jsem tedy těsto ručně, aby mohlo být tužší. Po vložení do ošatky se nerozteklo okamžitě, drželo tvar.....a chleba byl opět placatý.

Co dělám špatně???? Nerozhodný

Dávám 500 g mouky (směs žitné asi 300 g a pšeničné 200 g)
2 lžíce oleje,
lžíci octa,
2 lžičky soli,
chlebové koření,
20 g kvasnic,
asi 250 ml vody.

Peču 40 min na 200 st. C. Tento údaj je asi nepřesný, moje trouba se chová nějak nestandartně. A opravář tvrdí, že není možné, když stav popisuji "hřeje míň než dřív." Prý trouba buď hřeje nebo nehřeje. Což mi přijde hloupý výrok. Teplota se přece v troubě nějak reguluje a je-li ten regulátor porouchaný, hřeje málo, ne? Tak to chápe můj mozek.

Takhle nadějně vypadal včerejší chleba v ošatce a dopadlo to opět placatě.


Kraď jako umělec

23. dubna 2015 v 12:25 | Katka |  Knížky
Všechno už bylo jednou napsané má na svém blogu jako motto Pavel. Prvotně je právě toto námětem útlé, velkými písmeny a obrázky, zaujímajícími hodně místa, doplněné knížečky autora Austina Kleona - KRAĎ JAKO UMĚLEC.


Ujišťuje začínající umělce jakéhokoliv zaměření, že původnost díla je dnes téměř nemožná. Netřeba se tedy stydět za inspiraci cizím dílem. Přesto nikoho nenavádí k hloupému kopírování, plagiátorství.
K doložení pravdivosti autorových rad uvádní mnoho opravdu trefných citátů známých (i mně neznámých) osobností, kteří se právě svojí kreativitou prosadili.

Uměmí je krádež.
Pablo Piccaso

Nezralí básníci napodobují, zkušení kradou. Ti špatní znetvoří, co si vezmou, zatímco dobří z toho udělají něco lepšího, nebo alespoň jiného.
Skutečný básník zvládne svou kořist naroubovat do jedinečné koruny pocitů, zcela odlišné od té, ze které si svůj roub uštípl.
T. S. Eliot

Já nejsem a nikdy nebudu umělcem, přesto mě knížka moc bavila a inspirovala pro život. Je laskavá, plná pravd, které si neuvědomujeme a přitom nám mohou ulehčit a hlavně zpříjemnit život, zklidnit nás, zbavit obav zda to, co činíme, dobře činíme....

Knížka se ke mně dostala přes dceru od její kamarádky. "To přečteš za 3/4 hodinky," pravila dcera. Ano, dá se to tak zvládnout, ale já si ji dávkovala několik dní, protože mi u ní bylo tolik dobře.

Austin Kleon píše a radí ze svých zkušeností. Je to výtvarník a spisovatel, pracoval jako knihovník, web designér a reklamní textař, žije v texaském Austinu,. A také online na www.austinkleon.com.

Celou knížku lze shrnout do deseti bodů ze zadní obálky.


Ale bylo by škoda se nepotěšit všemi myšlenkami a zkušenostmi.
Dobrá zpráva - letos vyšlo pokračování s názvem Ukaž, co děláš - zaměřené na to, jak se prosadit (Stručný návod na to, jak se "prosadit" ať už jako umělec, tak třeba jako človek v práci / rodině / spolku. A není to jen o tom "jak se prosadit" ale i jak z toho mít radost.). Podle ohlasů čtenářů je ještě lepší než ta první kniha.

Podnos na objednávku

20. dubna 2015 v 19:30 | Katka |  Ruční práce
Dostala jsem objednávku na dva pedigové předměty. Začala jsem tím lehčím - podnosem. Protože to byla první věc, za kterou jsem měla dostat zaplaceno, pracovala jsem velice pečlivě a ještě k tomu jsem počítala spotřebu materiálu i pracovní čas. Navíc jsem podnos vylepšila poprvé použitím opleteného dna.
Jako bonus jsem na podnos připevnila háčkované srdíčko na znamení, že jsem pletla ráda a tu radost posílám (doufám) dál.

Dečku č. 9 ( z bavlněné pířze Katka) jsem doháčkovala před časem, ale teprve teď jsem se přiměla k naškrobení a vyžehlení.


Když už bylo téměř doháčkováno, dostali se ke košíku s prací psi a dali mi najevo, že už je to moje věčné háčkování nebaví a rozervali naštěstí jen předlohu na cucky. Prý abych s nimi raději chodila na dlouhé procházky. No - mají pravdu - těch procházek by mělo být víc. Jenomže včera jsem šla do sebe, dva z nich vzala s sebou asi na 6 km výšlap a přišli jsme dočista mrtví. Tedy - po pravdě - já jsem na tom byla hůř než oni Zamračený.

Smetanové houbové rizoto

17. dubna 2015 v 19:45 | Katka |  Dobrou chuť!
Trochu po vzoru kamarádky, trochu kvůli všeobecnému trendu a nakonec doporučená dieta. To vše se týká dcery a mě to přivedlo k nutnosti u vaření myslet.

Na dnešek byla nahlášena celodenní návštěva té veg kamarádky a já byla požádána, jestli bych pro ně něco vhodného neuvařila. Nabídla jsem několik bezmasých jídel a schváleno mi bylo smetanové houbové rizoto. Abych to odzkoušela, měli jsme ho s manželem včera a dnes jsem ho připravovala znovu pro holky.

I pro mě je to velká dobrota.

Na olivovém oleji jsem zesklovatěla cibuli. Na tento základ jsem vyklopila sklenici domácích zavařených hub. Nechala jsem je prohřát a přidala jsem propranou kulatozrnnou rýži, zalila bílým vínem a horkou vodou, osolila a okořenila jsem to kmínem, pepřem a česnekem. Nechala jsem vše pod pokličkou, dokud rýže nenasákla veškerou tekutinu. Pak jsem přidala nastrouhaný eidam a promíchala, nakonec zalila trochou smetany, a vmíchala sekanou petrželku a pažitku. Při podávání jsem sypala sýrem parmezánového typu.

Na talíři to není moc malebné, ale ta chuť!


Vykladačka smrti

17. dubna 2015 v 16:43 | Katka |  Knížky
Další série detektivek. Tentokrát od anglické autorky Ariany Franklinové ( vlastním jménem Diana Norman, 1933 - 2011). Jde o historický detektivní román, thriller. Autorka po sňatku s filmovým kritikem pracovala jako externí novinářka, ale při péči o dvě dcery hlavně studovala historické souvislosti pro tvorbu svých knih.


První ze série se odehrává v Cambridgi 12. století. K vyšetření brutálních vražd dětí jsou až ze Salerna povoláni vyšetřovatel Simon Neapolský, vykladačka smrti ( dnešním jazykem soudní lékařka ) Adélie Aquilarová a její arabský osobní ochránce Mansur.
Z vražd jsou lidem podezříváni místní Židé, kteří jsou v zájmu ochrany vlastních životů uzavřeni na královském hradě.
Vyšetřování je velmi dramatické a čtenáři je dopřáno vpravit se do způsobu života ve středověkém městě na řece Cam, seznámí se s významem a způsobem uskutečnění křížových výprav. Významnou roli hraje, jak jinak, církev, zde dva znesvářené kláštery - mužský a ženský.

Vrah je nalezen a je s ním zúčtováno, tím ale příběh nekončí. Zvrhlík a netvor nepůsobil sám. Co ale s ženou, pomocnicí vrahovou? Zvlášť, když se do všeho vloží všemocná církev, které ani tak pokrokový král, jakým byl Jindřich II. Plantagenet, nemohl odporovat.

Knihu jsem si nechala doporučit a nelituji. Před tím, než se začtu do dalšího svazku série, si ale dám nějakou oddechovku.

Uzavírka proplétaná

14. dubna 2015 v 22:57 | Katka |  Ruční práce
Uf! Ty uzavírky mi dávají zabrat.

Před časem jsem se pokusila o madeiru. Nafocená nevypadala nejhůř, ale když jsem ji každý večer měla na očích na konferenčním stolku, štvaly mě čím dál víc viditelné chyby. Pokusila jsem se ji rozpárat, že bych ji namočila a přepletla, ale bez namočení, které kvůli barvě opletku nebylo možné neb by pustil, jsem to celé polámala, následně vystříhala ze dna a přiložila do kotle.

A pletla jsem znovu to samé. S uzavírkou proplétanou. A znovu nadělala chyby. Přehlédla jsem totiž v návodu jednu podstatnou větu: Poté, co se sronáme na požadovanou výšku, je dobré prvních několik žeber znovu rozplést, zaplést je až nakonec, aby výška byla po obvodu stále stejná.

S třetím pokusem jsem jakž takž spokojená a mohu zkoušet něco dalšího.


Pro takto obtížné věci je potřeba mít pedig řádně namočený a měkký, aby se dal dobře tvarovat a utahovat. Jenomže problém je v tom, že při dlouhém máčení proutky nejen měknou, ale i šednou Nerozhodný

O neumírání

12. dubna 2015 v 7:32 | Katka |  Knížky
K některým knížkám musí čtenář "dospět." Já jsem se k Williamu Saroyanovi vrátila poté, co mě asi před 35 lety nepobavil, nezaujal ani nepoučil svým Tracyho tygrem, teď. Už nevím, která známá a mně milá osobnost moc hezky mluvila O neumírání a o tom, že se k němu stále vrací. A já jsem asi pořád ještě ne úplně dospěla....


O neumírání je autobiografická výpověď, vlastní myšlenky autorovy a jeho rozhovory s dětmi, se kterými tráví letní čas v Paříži. Určený počet hodin pilně pracuje, píše, aby vydělal a poté si užívá Paříž i okolí buď sám nebo se svými dětmi. Zpočátku mi to celé bylo nesympatické. Protože jsem zvyklá žít takovým průměrným spořádaným životem, myslíc na to, "abychom vyšli" a na "zadní kolečka", byly mi proti nysli autorovy obavy o to, jak zaplatí dlužné daně, když zároveň hraje po kasinech, sází na koně a potlouká se od ničeho k ničemu, aniž by svůj dluh u berňáku odmazával.

WS se narodil arménským přistěhovalcům r. 1908 ve Fresnu. Poté, co otec r. 1911 zemřel, byla matka kvůli svízelné situaci nucena dát své čtyři děti do sirotčince. Domů se WS vrátil až v r. 1916, vychodil základní školu a dále již nestudoval. Pracoval jako poslíček, telegrafista a přednosta poštovního úřadu. Od 30. let se věnoval literatuře a a dramatu. Po celý svůj život se potýkal s finančními problémy způsobenými hazardem, alkoholem, ale také dobročinností. Dvakrát se oženil a dvakrát rozvedl se stejnou ženou, měl s ní syna a dceru. Jeho dílo je početně velmi obsáhlé, tvoří ho mnoho povídek, divadelních her a romány. Psal často na objednávku, peníze dokázal vydělat a také se jich rychle zbavit. V r. 1940 odmítl Pulitzerovou cenu, protože neměl důvěru v podobná ocenění.

V tomto kontextu už se mi četlo líp, najednou do sebe všechno zapadalo. Chvílemi mi bylo tak příjemně, volně, jako bych v letní Paříži právě byla i já.

WS skvěle a laskavě formuluje a hlavně odhaluje hluboké životní pravdy. Četla jsem se zvýrazňovačem v ruce a pátrala, "k čemu" se ta osobnost, která knihu tolik doporučovala, stále vrací.

"Nejsi nějak moc na peníze, synu?"
"To se rozumí, že jsem na peníze. Kdo není? Nechci skončit jako vandrák, a když kumštýř nemá prachy, tak JE vandrák. UNESCO by si Picassa sotva pozvalo, aby jim vydekoroval celou ohromnou stěnu v nové budově v Paříži, kdyby Picasso nebyl bohatý."
"Slavný by snad byl přesnější výraz."
"Prosím, ale nakonec to vyjde nastejno. Proslav se a zbohatneš."
"No, aspoň to pořadí žes nepopletl. Spousta lidí zbohatne, ale nijak se neproslaví."
"A co Willie Sutton? Ten nejdřív zbohatl, a pak byl slavný."
"Willie Sutton se POKOUŠEL zbohatnout vylupováním bank, ale proslavil se tím, jak se mu to nedařilo, ne tím, že zbohatl.
..............jak se nám oběma líbila jeho odpověď, kterou dal policajtům, když se ho zeptali, proč loupí v bankách.
´Tam jsou totiž prachy,´ přesně tak jim tenkrát Willie ospověděl."
"A tahle větička rozchechtala celý svět...."

"Každý, kdo CHCE, ten umí psát. Umí napsat aspoň jednu knihu - příběh svého života."
............
Důležité je CHTÍT.
...........a jakékoli další překážky neexistují.
...........Copak je možné, aby někdo, kdo chce něco, COKOLIV, dělat, byl neschopen to dělat? To je vyloučeno.Prostě to dělá, a hotovo."

Milujeme své děti, nebo aspoň představu o nich, milujeme je ještě dřív, než se narodí, ještě dřív, než je poprvé spatříme, ještě dřív, než mohou předvést, co jsou zač, anebo je milujeme aspoň nějakou dobu, nějakou dobu si nad nimi lámeme hlavu a nějaký čas je nenávidíme, protože k nám patří a nejsou víc, než jsme my. Milujeme je a přitom pozorujeme, že nás nenávidí, možná častěji, než nenávidíme my je, a taky si lámeme hlavu: jsme to, co jsme, a ony jsou to, co jsou.
Když jsem onehdy pojídal na obrubě chodníku broskev, můj syn se za mne styděl a později mi řekl: "Tedy na mou duši, tati, když tě vidím chovat se jak prase, třeba jak jsi chlemstal tu broskev, tak bych si přál, abys ani mým otcem nebyl."
Řekl jsem synovi: "A víš, že proti tomu nic nemám? Ty si vlastně MÁŠ přát lepšího otce, jenže tohle před tebou je otec, kterého máš. Buď si svým vlastním otcem, když chceš mít otce dokonalého!"..............

Myslím, že nastal čas, vrátit se k Tracyho tygrovi Usmívající se, i když to pro mě není lehké čtení.