Květen 2015

"Náhradní" dovolená -4. - Rožmberk

29. května 2015 v 19:19 | Katka |  Cestování
Chtěli jsme vidět i další buquoyský hrad - Rožmberk.

Rožmberk byl založen Vokem I. z Rožmberka za Václava I. a patřil k nejstarším hradům rodu Vítkovců, předchůdce jednoho z nejvýznamnějších českých šlechtických rodů - Rožmberků. Po mnoha přestavbách ho tvořil komplex dvou hradů - Dolní hrad (dnes přístupný) a Horní hrad (po požáru r. 1522 již neudržován), z něhož se zachovala pouze kamenná hláska Jakobínka. Dolní hrad byl vystavěn jako zmenšenina krumlovského zámku a dnes je státní hrad Rožmberk čtvrtým nejvíce navštěvovaným hradem (zámkem) v ČR po Českém Krumlově, Hluboké a Červené Lhotě.


(zdroj: net)

Po vymření rodu Petrem Vokem z Rožmberka v r. 1611 připadl hrad synovci Janu Zrinskému a poté Petru Švamberkovi. V r. 1620 stejně jako Nové Hrady dostal zkonfiskovaný švamberský majetek Karel Bonaventura Buquoy. Na Rožmberku však Buquoyové nežili.
V 19. století byla tato část (Dolní Hrad) posledními majiteli - rodem Buquoyů přeměněna v romantické muzeum přístupné veřejnosti, jehož interiér dnes doplňují cenné sbírky obrazů, zbraní, nábytku, porcelánu a skla. V Rožmberské síni je portrét Bílé paní Perchty z Rožmberka, která se zde podle pověsti zjevuje. (zdroj:wiki)


(zdroj: net)

Perchta jako dcera Oldřicha II. z Rožmberka byla provdána (1449) za Jana z Lichtenštejna. Jejich manželství bylo neradostné, o čemž svědčí 32 zachovaných dopisů otci a bratrům. Na smrtelné posteli (podle pověsti) žádal Jan Perchtu o odpuštění, které mu ona odmítla a vzápětí byla prokleta.

Stejně jako ostatní návštěvníky nás zaujaly tři deskové obrazy rozměrů cca 60x50 cm. Na každém z nich byl ponurý motiv s oběšencem ve středu scény. Tyto obrazy byly umístěny jako varování při vstupu do města a dávaly na vědomí cikánům, že je jim vstup zapovězen. Oběšení bylo pak trestem při třetím porušení tohoto zákazu. Asi to mělo nějakou příčinu. A pak že se historie neopakuje.

Moje fotky hradu i městečka odpovídají počasí - "zataženo, místy trakaře."


Městečko bylo pusté, nepříliš malebné, sice předsezonní stav, přesto mě nemile překvapilo zašlostí budov i ulic. Pouze svatý Ján na mostě se nám zdál ne zachovalý, ale úplně nový, navíc kovový.


Naše další putovánío byl řízeno tím, že jsme se při prohlídce rožmberského hradu přeslechli. Ale nakonec se všechno propojilo, prolnulo, ukázalo se, že vše souvisí se vším.
Viděli jsme dva exponáty, dva modely buquoyské hrobky. Nesmírně zdobné, složité...a nakonec prý z nedostatku financí byla vystavěna hrobka mnohem jednodušší a zároveň vkusnější. Slyšeli jsme, že ve Vyšším Brodě. Stejně jsme tam chtěli jet, tak jsme tam po hrobce (marně) pátrali. Buquoyská hrobka je totiž (logicky) v Nových Hradech. Tam už jsme se ale nedostali. Podobu hrobky jsem si našla na netu.


Do Vyššího Brodu jsme se tedy dostali částečně omylem, ale stálo to za to.

"Náhradní" dovolená -3. - kdo to jsou ti Buquoyové?

27. května 2015 v 19:57 | Katka |  Cestování
Místo, kde jsem zajistila přenocování před plánovanou cestou do Slovinska se jmenuje Hájenka hraběte Buquoye Vybrala jsem ji hlavně pro její polohu nedaleko hraničního přechodu Dolní Dvořiště a taky trochu pro zvláštní jméno, o kterém jsem nic nevěděla, a které nás nakonec tématicky provázelo celou naší dovolenou.

Dnes už je snadné vybírat ubytování, protože jednotlivé penziony, hotely....jsou dobře prezentovány na internetu. Přesto ale někdy fotky klamou a tak nikdy nevím, jak to dopadne. Hájenku hraběte Buquoye mohu vřele doporučit. Původní budova DVOJ-hájenky (pro DVA hajné) byla zrekonstruována velkoryse a velmi vkusně. Neměli jsme důvod ubytování měnit a zůstali jsme zde po tři noci.


Když jsem manželovi řekla jméno penzionu, divil se "co to je?", stejně jako já. Tušila jsem, že jde o jakýsi šlechtický rod, ale to bylo vše.

Prvním Buquoyem, který se ocitl v Čechách, byl Karel Bonaventura, který přichází do Čech v r. 1618 s katolickými vojsky. Jako náhradu za dlužný žold dostává od Ferdinanda II. v únoru 1620 zkonfiskovaný majetek Petra ze Švamberka. Jsou to hrady Nové Hrady, Rožmberk a Libějovice, k tomu statky Žumberk, Chválkov a Cuknštejn. Vedl císařská vojska v bitvě na Bílé hoře. Zemřel rok poté při obléhání Nových Zámků na Slovensku.

Někteří členové rodu se proslavili.
Ludvík Arnošt Buquoy (1783 - 1834) byl malíř.


V r. 1817 vynalezl Jiří František August Buquoy - černé, neprůsvitné sklo zvané hyalitové, později ještě jeho červenou variantu. Technologii jeho výroby nikomu neprozradil a dodnes nebyla rozluštěna. Kousky, které se zachovaly, mají proto nesmírnou hodnotu. Kdyby někdo takový našel někde v pokladech na staré půdě, hodně by si prý pomohl.


My jsme navštívili Nové Hrady a dověděli se, že tento hrad dlouho Buquoyové neobývali pro jeho nehostinnost. Vystavěli si poblíž panských domů novou rezidenci a na počátku 19. stol empírový zámek. Hrad sloužil jako bydlení pro panské úředníky. Ve věži byl zřízen buquoyský archiv a knihovna. Archiv byl téměř celý zničen sovětskými vojsky v r. 1945.


Buquoyové se před 2. sv. válkou přihlásili k německé národnosti. Poslednímu majiteli Karlu Jiřímu byla prokázána kolaborace a majetek byl na základě Benešových dekretů zabaven.

Nedaleko Nových Hradů je krásná stezka vedoucí Terčiným údolím. Terezie Paarová se v r. 1765 provdala zaJana Nepomuka Buquoye. V údolí říčky Stropnice dala vytvořit rozsáhlý anglický park nazvaný Krásné údolí. Byly zde vysazeny i cizokrajné dřeviny, z nichž některé se rozšířily a zdomácněly (např. muchovník). Údolím vede i zajímavá lesnická naučná stezka.


Součástí Krásného údolí byly:

Švýcarská chata


umělý vodopád


Václavovy lázně, zvané lázničky (pojmenované po jejím otci, samotná lázeň byla v kruhové stavbě uprostřed a měla podobu umělé krápníkové jeskyně)


Modrý dům - lázeňský dům sloužil do r. 1915, kdy jej strhla povodeň


Hamr


Procházka Krásným údolím byla opravdu krásná. Byla jsem nadšena o to víc, že předem jsme vůbec neměli ponětí, CO na své dovolené budeme dělat, kam půjdeme a kam ne...
I další den jsme se setkávali s Buquoyi....

Tak tedy rozluštění...

26. května 2015 v 16:38 | Katka |  Cestování
Teda, teda, nesoutěživý národe blogový! Dva náznakovité tipy.....to věru není moc Smějící se. Ale kdo by se s tím hledal, co? Jsem stejná.

Č. 1: pochází z Číny



Č. 2: pochází z USA - Mexiko



Č. 3: původem ze Severní Ameriky



Č. 4: Dymnivka žlutá (Corydalis lutea)



Č. 5: stejně jako VendyW si myslím, že to je nějaká meruzalka, ale jaká? to nevím



Kdo to vyluští, stane se vítězem Smějící se nevábného testíku. Se všemi poctami S vyplazeným jazykem.

Moje první bačkůrky

25. května 2015 v 21:41 | Katka |  Ruční práce
Jarka mi možná může potvrdit, že o víkendu tam, co ona bydlí, bylo dosti deštivo. Ačkoliv - my jsme byli ještě o kus jižněji.

Mně to nevadilo. Zkoušela jsem poprvé pletené bačkůrky pro nedoklubko.

Že nevíte, o čem mluvím? Co je nedoklubko? To je malý človíček, který se na svět dostal dřív, než měl. Je to takové klubíčko, které se musí ještě hodně snažit, aby vyrostlo a zesílilo a bylo z něj regulerní miminko. Naštěstí na to není samo ani samo s rodiči, ale vydatně mu pomáhají dětští doktoři a sestřičky.

Jedno takové nedoklubko zavítalo do naší rodiny. Zatímco on - človíček Toníček - bere svůj úkol narůst velmi zodpovědně, já se učím být babičkou, no - a pletu bačkůrky Usmívající se.


Doufám, že než půjde Toníček domů, budou mu malé a on je tam nechá pro ostatní nedoklubka.

"Náhradní" dovolená -2. - Průhonice

24. května 2015 v 23:13 | Katka |  Cestování
Až na to, že jsme vyjeli pouze ve dvou (místo ve čtyřech) a mnohem později, než jsme zamýšleli, probíhal první den přesně podle plánu.

Naším cílem byly Průhonice.

Rododendrony a azalky jsou zejména manželovou největší chloubou a radostí z celé naší rozsáhlé zahrady. Inspiraci a cenné rady dostal a stále dostává právě z Průhonic prostřednictvím zkušené zahradnice specializované právě na tyto druhy. Přesto jsme v jejím působišti ještě nikdy nebyli. Až letos a trefili jsme se do správného období, kdy kvetou.

Zatímco první zmínky o vlastnících Průhonic pocházejí ze 70. let 13. století, přírodně krajinářský park o rozloze 250 ha založil hrabě Arnošt Emanuel Silva-Tarouca až v roce 1885, a to jako pětadvacetiletý.

Využil členité údolí potoka Botiče a jeho přítoků Dobřejovického a Zdiměřického potoka, použil původní domácí dřeviny v kombinaci s dovezenými cizokrajnými dřevinami. Jako základ parkové kompozice založil mistrně volené průhledy. Porosty dřevin, skupiny stromů a keřů střídal s lučními plochami, rybníky, potoky a jejich slepými rameny. Dovedně využil proměnlivost dřevin v různých ročních obdobích. Výsledkem jeho celoživotního úsilí je vrcholné krajinářské dílo světového významu, jež vytvořil vlastním originálním způsobem.
Mimo významu umělecko-historického je park cenný i dendrologicky, jako sbírka domácích a cizokrajných dřevin - okolo 1600 druhů. Výjimečná je sbírka rododendronů čítající okolo 8000 kusů ve 100 druzích a kultivarech.
(zdroj: oficiální stránky průhonického parku)

V té době byl také přestavován zámek. Mladý architekt (26 let) Jiří Stibral dostal úkol vytvořit z prosté hmoty starých budov architektonickou dominantu parku.

Vstupní část parku a zámku




Pohledy na zámek z parku





O tom, že se vše podařilo tak, jak hrabě Silva - Tarouca zamýšlel, svědčí fakt, že Průhonický park je národní kulturní památkou a památkou UNESCO. Od r. 1927 je ve vlastnictví státu, sídlí zde Botanický ústav AV ČR a byla zde založena Dendrologická společnost. Myšlenky a vize zakladetele jsou tak stále naplňovány.

Park je tak rozsáhlý, že jsme během asi 90 minut prošli slabou třetinu jeho plochy.


Přírodně krajinářský styl parku.....



....ozvláštňuje jedinečná sbírka rododendronů a azalek, kterých je zde na 8 000 ks ve 100 druzích a kultivarech.


Tvůrce využil původní terén - není zde proto alpinum čili skalka, ale přímo skála....


V parku jsou jak domácí dřeviny, tak dřeviny cizokrajné. Dendrologická sbírka zde čítá okolo 1600 druhů. Z mně neznámých jsem připravila pro znalé malý test.

První tři jsem si našla na poučných tabulkách....





Pro čtvrtou a pátou mám tip....potvrdí mi ho někdo?




Na závěr LÁKADLO - první a nejúspěšnější luštitel se může těšit na malou odměnu ode mě Usmívající se.


Neradi jsme park opouštěli. Ale začalo pršet a nás čekalo ještě asi 160 km do objednaného penzionu zvláštního jména.

"Náhradní" dovolená -1. - jak to všechno začalo

24. května 2015 v 6:17 | Katka |  Cestování
Naše květnová dovolená měla vypadat úplně jinak, než jak jsme ji prožili. Ve všem. Měli jsme přenocovat u hranic do Rakouska a v pátek brzo ráno pokračovat do Julských Alp, kde jsme měli (a stále máme) zaplacené dvě noci na Velké Planině

Těšili jsme se už někdy od ledna a žili v blaženém očekávání luxusního prožití tří dnů v krásné přírodě. Kromě toho, že jsem si rozšlápla nové pohorky, jsem se celkem o nic nezajímala. Až v pondělí před čtvrtečním odjezdem jsem dostala instruktážní mail. První překvapení bylo, že nedojedeme až na Velkou Planinu ke srubům, kde budeme ubytováni autem a tudíž padá plán stravování z vlastních zásob (tedy v našem případě ze zásob našich spolucestujících, jak jsme se domluvili. My měli zajistit dopravu, oni jídlo. Jako obvykle). S tím jsme se bez problémů srovnali. Dobrá, podle momentální kondice si krosnu s nejnutnějším odneseme buď od horní stanice lanovky nebo od posledního parkoviště. Stravovat se budeme z místních zdrojů. Hlavně že nějaké jsou Mrkající

Překvapilo mě, že tak nelibě bude někdo nést fakt, že voda se srubech není pitná. Že někomu nestačí, že je vhodná k mytí, že je dokonce teplá. Že sruby jsou útulně zařízené tento fakt nevyvážilo.

Nálada v partě se rázem změnila. A to jsme ještě nevyjeli Nerozhodný.

Poslední dva hřebíčky do rakve plánované dovolené zasadil náhlý zvrat ve zdravotním stavu jednoho účastníka zájezdu a předpověď počasí.
Dva měsíce nezhojená tři zlomená žebra doplněná žaludkem zrajbovaným dryáky proti bolesti a momentální blokace zad není zrovna dobrá kondice pro horské výšlapy s krosnou na zádech.
Přes 40 mm denních srážek a teploty okolo 6 st. C definitivně zlomily naše odhodlání.

"Do Slovinska nejedeme, na dovolenou ano," znělo konečné rozhodnutí. Až do středečního večera bylo ještě neznámou, kolik nás tedy vlastně pojede.

Organizačně se výlet od samého počátku nevyvíjel dobře. Dnes je poslední den naší "náhradní" dovolené a už to, že se celá nevejde do pár vět, značí, že jsme si ji nenechali pokazit.

Copak jsem to dostala?

17. května 2015 v 11:18 | Katka |  Zahrada
Onehdá jsem dostala od manžela jakousi hlízu z výprodeje. Stylem - "cvrnklo mě to cestou do hlavy....., tak jsem ti to přivezl." Mrkající
Samozřejmě mě dárek potěšil. Nezáleží přece na konkrétním předmětu, ale na té myšlence.
Měla jsem trochu strach, že nic nevypěstuju, protože obchodník věděl, proč hlízu (nebo to byla cibule? už nevím) dává do výprodeje.

Umístila jsem ji tedy do skleníku, domnívaje se, že to je ideální prostředí. Dlouho se nedělo nic a hle! Přece jen vykvetla. Je zvláštní a já nevím, jak se jmenuje. Jsem notorická vyhazovačka věcí zdánlivě nepotřebných, a tak jsem si obal se jménem nenechala. Ono by to vyšlo nastejno, protože i kdybych si ho nechala, dnes už bych stejně nevěděla, kam jsem si ho uložila.

Spoléhám zejména na VendyW, že bude vědět nejen jméno, ale i to, co s ní, až odkvete. Předem děkuji. Usmívající se


Znovu pedig na objednávku

3. května 2015 v 20:41 | Katka |  Ruční práce
Zadání znělo - košík s uchama na 4 lahve mléka. No, to bude oříšek! Hranaté tvary nejsou zrovna snadné, dno musí být kvůli nosnosti z překližky.... "Máš to šišatý," pravil manžel. Víš co? Citovala jsem z knížky: "....u pleteného košíku nikdy nebudete mít stoprocentní pravý úhel (to si pak běžte koupit plastovou krabici)." Mrkající
Problém bude, že neměli menší rozměr dna a toto bude na 4 lahve velké. Vymyslela jsem řešení - nechám dovnitř udělat z překližky přepážky a ty polepím něčím měkkým.... Vyzraju na to.


Kamarádce jsem dělala ty předchozí dva - oranžový a modrý. Prý na kosmetiku. Sama se podivila, kolik té kosmetiky má a přála si něco většího. Rozměr 32 x 23 cm snad bude stačit Mrkající. A když ne, udělám další.
Uprostřed nová technika - opletek dvěma, my mu říkáme pivoňka.


Dceři jsem v počátcích svého pletení udělala košík na pečivo. Je to tak 3 roky (?). Když jsem ho teď viděla - je to hrůza. Bílé proutí zašedlo (kdo ví, jestli by nebylo vhodné ho vždycky přelakovat) a současné modely jsou už trochu hezčí. Takže jsem upletla toto a tím starým jsem doporučila zatopit.
Nová technika uprostřed - obtáčení žeber zelenou šénou.


Tento víkend došlo konečně na sluníčko na naše vchodové dveře. Ač jde o malou věc, je to překvapivě klopotná práce, protože než se objede první kolo, proutky se kroutí, motají do sebe, začátek se rozplétá.....no, ale zkrotila jsem je.


Co za to stálo - DUBEN

1. května 2015 v 14:03 | Katka |  Co za to stálo
Vítání jara jsme sice absolvovali uvnitř kvůli zimě, ale přesto bylo příjemné. Tentokrát se vařilo u nás a u stolu se nás sešlo deset. Servíroval se originální velikonoční předrm (mistrovskej kousek Usmívající se), chřestová polévka s foccaciou, telecí špikované slaninou a mrkví se šťouchanými bramborami a hráškovým pyré, makový dort a maková kynutá bábovka. Sice jsme po obědě hráli pinec, ale přesto jsme ani nestíhali vyhládnout. Navečer se ještě pekly dvě pizzy a další foccacia.


O velikonční neděli jsme přijali myšlenku na zřízení Paddock Paradise. Dcera nám ji předkládala už delší dobu a my byli velmi rezervovaní, dokud jsme jedno takové místo nenavštívili.

Velikonoční pondělí jsme přečkali a přežili (klouzalo to fest) v Polických stěnách, tentokrát druhým směrem od výchozího bodu - kaple Hvězda.
Na oběd jsme byli nahlášeni v restauraci U Pilouse ve Velkém Poříčí. Překvapili nás velikonoční nabídkou, kde převahu mělo telecí maso. Ochutnali jsme ho v podobě řízku, steaku i plněného plátku, někteří dali přednost klasice - kachýnka nebo těstoviny s kuřecím...


Hned po velikonocích jsme se pustili do budová Paddock Paradise, o kterém už jsem psala. Byla a je a zřejmě dlouho to bude velká událost.
My rodiče jsme s velkým uznání pozorovali, jak usilovně a dobře a dlouhodobě umí pracovat naše nejmladší. Byla radost sledovat, kolik toho den za dnem udělala. Někdy sama, jindy s pomocí přátel a dalších lidí. A ještě jsme večer po šichtě chodili hrát pinec.
Věci se dějí, jak mají. Když se dověděla, že právě ten týden bude mít celý volný, ještě netušila, jak rušný, namáhavý a radostný pro ni bude. Odjížděla sice se zničenýma rukama, samý puchýř a šrám, ale určitě spokojená.