Červen 2015

Lednicko - valtický areál

23. června 2015 v 20:13 | Katka |  Cestování
Vinařské kraje jsou "in" a Lednicko - valtický areál je z nich asi nejnavštěvovanější.

Mně se ale o víkendu podařilo splnit si dlouholeté přání - vrátit se do míst, kde jsme čtyři roky studovali, a to na kole, abychom toho hodně viděli.

Místa našeho studentského mládí jsme shledali ještě mnohem krásnější než tenkrát. Je opravdu vidět ty miliony nebo spíš miliardy, které se sem nalily. To je jedna stránka věci, se kterou se pojí záplava turistů


a silně tržní prostředí, což mi není moc příjemné.

Naopak s velkým potěšením jsem přijala, že se dnes člověk dostane tam, kam se dřív nesmělo.

Kolonáda (zemská brána) nad Valticemi


Soutok Dyje a Moravy: Dyje - soutok (trojmezí ČR - SR - A) - Morava


MILLIARIUM MARCHIONATUS MORAVIAE 1755 - hraniční kámen markrabství moravského - cestou k soutoku


Terén je rovinatý, na což nejsme od nás zvyklí, a tak jsme jeden den věnovali (pouze některým) romantickým místům mezi Lednicí a Valticemi

Rendezvous


Apollonův chrám, Sv. Hubert,

s absolvovánm devadesátiminutové degustace v Salonu vín ČR na Valtickém zámku. To byla překvapivě moc příjemná záležitost. K degustaci je zde na 100 vzorků. Návštěvník obdrží v ceně vstupenky skleničku, bílý chléb a vodu, za příplatek i sýr. A pak už neomezeně degustuje a studuje dle libosti. To, co mu nejvíce chutná, si může zakoupit. S výjimkou pár vzorků, kterých bylo vyrobeno tak málo, že jsou neprodejné a jsou určeny pouze k degustaci.


Poštorná - kostel Navštívení Panny Marie - z 200 druhů cihel z místní keramičky


Druhý den jsme navštívili Pohansko

lovecký zámeček


místo archeologického průzkumu


Z Pohanska jsme si nenechali ujít 16 km cestu lužními loukami, kde od nepaměti dominují duby. Mohutné stromy 300 let rostou a poté 300 let umírají


a stále jsou prospěšné. Skýtaly vždy stín dobytku, v korunách a dutinách hnízdí ptáci, v umírajícím dřevě brouci a dřevokazné houby , na torzech hnízdí čápi....potkávali jsme roháče, čáp před námi kráčel po silnici, cítili jsme lišky....


Dnes nejsou louky spásány, a tak zde mladé duby dlouho neměly šanci, dokud se nezačaly pro jejich podporu stavět malé oplocenky.


Duby se vracejí, a to je moc dobře.
A já mám přání - taky se vrátit. Je toho zde ještě moc, pro co stojí za to se vracet.

Ne vždy se na farmě daří

20. června 2015 v 20:04 | Katka |  Zvířata
Na farmě je to jako všude jinde. Když se daří, je to radost. Ale přijdou i chvíle, kdy jde všechno šejdrem, spojuje se jeden průšvih s druhým a člověk má chuť všechno vybít a vykašlat se na to.

Přesto, že loňský chov kachen a hus šel tak dobře, letos jsem žádnou podobnou havěť nepořídila. Měla jsem pocit, že to dalo hodně moc práce (hlavně nošení vody) a náklady na krmení vysoce převyšovaly cenu, za kterou bych drůbež, třeba i z domácího chovu, zakoupila. Třeba se někdy, až si budu připadat nevytížená, k něčemu podobnému vrátím.

Manžel si nedal říct a pořídil SI, i přes loňský debakl, kdy všechny čtyři indické běžce zadávili psi, nové. Podařilo se koupit dvě roční kachny a naturálním obchodem (za pedigový koš) získat k nim kačera. Já jsem se od toho distancovala, protože vím, že stejnou blbost jako manžel loni (pustil psy na zahradu v době, kdy tam byly kachny), provedu klidně já letos.

Ono to ale bylo pro změnu jinak. Pidi hejno tří indických běžců se asi po třech dnech u nás zmenšilo na dvoučlenné. Obě kachny přelétly plot. Zatímco jednu jsme hned odchytli a vrátili tam, kam patří, druhou ne a ne najít. Týden si špacírovala kdesi a když se rozhodla vrátit, přelétla plot zpět....bohužel zrovna tehdy, kdy jsme nebyli doma a psi byli na volno. Takže je po ní.

Zbylá kachna i kačer mají přstřihnuté křídlo a sekají dobrotu. K jejich chvále budiž řečeno, že nemáme na zahradě škody po slimácích, pilně obrážejí ráno a večer záhony i kompost, zalezou dokonce i do skleníku.....Chválím je až do nebes. A to jsou jen dva a kačer ještě k tomu skoro nesbírá, jen dozírá a kibicuje Mrkající. Kačenka navíc ještě pilně snáší, většinou do boudičky, ale když to na ni přijde venku, taky si poradí. Tento víkend by se u kamarádky měla líhnout první "naše" kachňata, tak bychom tak od srpna mohli mít další dvě kačenky (pokud je rozeznáme od kačerů).


Ve mně je ale pořád malá dušička, kdy "někdo", třeba já, zase poplete jízdní řád ve formě piktogramu pro blbé, který má jedinou zásadu - pokud jsou venku kachny, platí pro psy zákaz vjezdu. Ten jsme dostali od dcery a máme ho stále pověšen na klice od dveří, nicméně moje senilita postupuje závratným tempem, a tak za sebe nemohu ručit Zamračený.

Na svědomí mám totiž další tragédii na farmě. I když - já si myslím, že za to tak moc nemůžu - manžel měl jiný názor a hodně výrazně mi ho sdělil....Nerozhodný.

Bylo před bouřkou, mouchy otravovaly a já ošetřovala koním kopyta tak nešikovně, že mě Kahan nakopl kolenem do spánku a do čelisti, až se mi zatmělo a i po týdnu mě to bolí. Comtessa si hned nato přisadila a šlápla mi na nohu v pantofli a pěkně se na ní uhnízdila. Já z toho byla tak zblbá, že jsem přestala dávat pozor na psy, které jsem si vzala s sebou a ti nelenili, oběhli zahradu a začali řádit u slepic. Padl kohoutek hedvábníček a jedna kropenatá slepice.

Ach jo! Když se daří, tak se daří.

Narodili se....

18. června 2015 v 22:10 | Katka |  Slunce v duši
Narodil se sice už 5. 5., ale pořád ještě skoro ani nedutám, netroufám si chlubit se prvním vnoučkem. Přišel na svět o moc dřív, než jsme ho čekali. Vykulilo se nedoklubko. Nikdo z nás (rodičů ani prarodičů) nebyl na to připraven. Naštěstí neonatologický tým dokáže zázraky a tak náš malý Toníček už téměř zdvojnásobil svoji startovací hmotnost a i když na dálku (pořád k němu mohou jen rodiče), dělá nám radost.

Toníček ve svém "doupěti"


Právě dnes se narodil....kdo?...ne - CO. Nový blog.
Samozřejmě, že se to nedá srovnávat Mrkající. To je jen taková asociace, variace, fantazie......, kterou jsem si dovolila ventilovat, protože se mě obě bytostně týkají.

Přeji jim oběma, aby se jim na světě líbilo, aby kolem sebe měli hodně milujících bytostí a aby prospívali k radosti svých tvůrců a přátel.

Šťastnou cestu životem!

Posel

16. června 2015 v 6:05 | Katka |  Knížky
Občas se mi to stává, že se nemohu začíst. V posledních týdnech jsem po pár stránkách odložila hned několik knížek. Když jsem se obrátila k jistotě a už poněkolikáté se začetla do mých oblíbených Čistých radostí mého života od Jana Šmída a užívala si milý, poklidný a humorný příběh, přivezla mi dcera slibovaného Posla. Autorem je mladý (*1975) australský spisovatel Markus Zusak, kterému dosud vyšlo pět titulů, z nichž dva (Posel - 2002 a Zlodějka knih - 2005) se staly světovými bestsellery. Posel je řazen mezi tzv. knihy pro mládež. Dověděla jsem se o ní poté, co jsme byly s dcerou na filmu podle Zlodějky knih, který se nám moc líbil. Dlouho ležel Posel v knihovně, protože nebyla ta pravá chvíle pro něj. Maturovalo se, dělaly se přijímačky, stěhovalo se do Brna....pořád něco....až teď. E je nadšená a řadí Posla na jedno z nejpřednějších míst svého pomyslného žebříčku TOP titulů. A byla zvědavá, co na to já.


Ed Kennedy je mladík žijící vcelku monotónní život. Jezdí s drožkou (taxíkem), hraje s kamarády karty, miluje (neopětovaně) protihráčku Audrey, navštěvuje svoji ovdovělou matku, žije s věčně smradlavým psem Portýrem a občas je mu bezútěšně, nudno a smutno.
Shodou náhod se octne s přáteli v bance právě ve chvíli, kdy ji přepadane lupič neumětel, který je i díky Edovi lapen.

Od té doby se dějí věci.

Ed dostává kárové eso se třemi jmény. Postupně zjišťuje, že za každým jménem se skrývá člověk s určitým trápením a dojde mu, že pro něj je to úkol, výzva k tomu, aby nějak zasáhl. Aby pomohl.
Na dalším esu jsou tři adresy, na dalším názvy tří filmů.....vždycky je to indicie pro osobu, která má svého "kostlivce ve skříni" (a kdo ho nemá?). Pomoc je někdy jednoduchá, jindy to dá Edovi dost práce vydumat, kudy na to.
To je na tom právě to pěkné. Vcítit se a pochopit.

Stařenka Milla je šťastná za každou Edovu návštěvu. "Konečně jsi přišel, Jimmy! Já to věděla, že se ke mně vrátíš." Snoubenec Jimmy přitom zemřel ještě před jejich sňatkem.

Rodinu se dvěma "spratky", kde jeden je horší než druhý, stmelí, když najdou jednoho z nich pomláceného. Co na tom, že stejně pak dopadne Ed.

Tak jde jeden osobní příběh za druhým. Spolu s poselstvími, jejichž vyřešení a doručení Edovi ukládají další doručená esa, Ed roste, sílí jeho sebevědomí, jeho zodpovědnost. Zjišťuje, jak je krásné a často vzrušující, ale i zavazujcící a objevné najít slabá místa adresátů, vcítit se do nich a najít cestu k jejich srdcím, přinést jim úlevu.

Poslední - srdcové eso - ho dovede ke svým zdánlivě bezproblémových karetním přátelům. Srdcové eso je vždycky obtížné, ale i tento úkol Ed dokáže splnit. Oddechne si, že jeho poslání končí, ale není tomu tak.

Opravdu poslední kartou, kterou dostává, je žolík s adresou Shipping street č. 26 - jeho vlastní adresou. Už mu pomalu svítá, už se dobírá k podstatě toho, co se mu děje. Stejně to vidí jeho kamarádka Audrey:

Jestli se kluk jako ty dokáže sebrat a udělat, co jsi udělal pro všechny ty lidi, tak potom je toho možná schopen každý.

Každý třeba dokáže žít za hranicemi svých schopností.

A vtom mi to dojde. Já vůbec nejsem posel.

Jsem poselství.


P.S.: Moje hodnocení? Pět ***** z pěti. Doporučuji nejen pro styl psaní a humor, ale zejména pro krásný příběh, který stojí za to nejen přečíst, ale hlavně žít.


Spokojenost, vyrovnanost a odolnost vůči negativním vlivům

8. června 2015 v 10:07 | Katka |  Slunce v duši
Spokojenost, vyrovnanost a odolnost vůči negativním vlivům je tématem třetí kapitoly knihy Konec prokrastinace Petra Ludwiga. Kniha, která původně vyšla v nákladu 3.000 výtisků se dočkala již dvanácti dostiků a prodáno je na 45 tis ks.
Zároveň je to i titul přednášky, kterou autor uváděl 2. 6. v HK.



Ačkoliv jsem se nedověděla téměř nic, co bych už neměla osvojeno a nepraktikovala to, strávila jsem dvě hodiny přednášky v dobré náladě a rozhodně nelituji. Není od věci si občas připomínat prosté zásady spokojeného života - např.:

- spokojenost je volba
- spokojenost nezávisí na vnějším prostředí, je v naší hlavě
- spokojenost se dá naučit

K tomu výborně poslouží některá cvičení k osvojení si užitečných návyků:
- inner-game je nácvik pozitivních reakcí. Principem je fakt, že mezi podnětem a reakcí je určitý čas, abychom si zvolili svoji reakci. Můžeme reagovat negativně, ale i pozitivně.
- zvýšení spokojenosti napomáhá vedení flow-listu, což je obdoba (ne) malých radostí, které jsem si vedla hodně dlouho. Připomínat si drobné, všední, obyčejné radosti je dobré zvlášť tehdy, kdy je člověku nevalně.
- pokora a vděčnost je namístě
- princip nehledej to, co bys rád miloval x miluj to, co máš naprosto mění pohled na vlastní život
- zaměstnání lze vykonávat - pro peníze, pro kariéru nebo jako "poslání", a pak je jedno, jaké povolání mám. Spokojenost je na penězích závislá jen ve velmi malé míře. Jakmile jsou uspokojeny základní potřeby rodiny, spokojenost se vyšším výdělkem nestoupá.
- konej smysluplně pro druhé - alespoň trochu, alespoň někdy

Protože spokojený člověk je výkonnější, pozornější, podobné přednášky si u institutu GrowJob (založil Petr Ludwig) objednávají různé firmy. Protože spokojený člověk = zdravější člověk, mají projekty pro domovy důchodů a podobná zařízení.

"Nic nového pod sluncem," řeklo by se. V GJ nemají ambice býti objeviteli, vědci. Oni zpřístupňují výsledky vědeckých průzkumů a studií pro širokou veřejnost tak, abychom jí rozuměli a dokázali to pro sebe prospěšné vstřebat. Protože jinak věda nemá smysl.
Ve světě je dnes mnoho neštěstí, zla, pýchy a morálního úpadku. Chytré hlavy hledají cestu, jak z toho ven. Cesta je jediná.

Chceš-li něco (někoho) změnit, změň sebe.

Jiný způsob změny neexistuje. V tom vidí Petr Ludwig své poslání. Rozšířit tuto myšlenku mezi co nejvíce posluchačů.

K tibetskému mnichovi přišel člověk a hledal u něj osvícení.
"A co vlastně ode mě chceš?"
"JÁ CHCI ŠTĚSTÍ."
"Ale to je jednoduché:
- odstraň JÁ, protože to je EGO.
- odstraň CHCI, to je ne-pokora
a co ti zbude?"

Závěrečné slovo měli někteří posluchači. Jeden z nich jako nej- myšlenku, která mu utkvěla, řekl:

"Tahle židle je hrozně tvrdá a nepohodlná. (To tedy byla Mrkající.) ALE - přece jen jsme seděli."

Sklidil neméně bouřlivý potlesk než samotný přednášející.

"Náhradní" dovolená - 5. - Vyšší Brod

7. června 2015 v 0:51 | Katka
Po celou dobu naší dovolené nebylo počasí nic moc, ale přece jen nás nechávalo chodit po venku. Když jsme v sobotu kolem oběda dorazili do Vyššího Brodu, začalo už pršet doopravdy. Pro prohlídku cisterciáckého kláštěra Vyšší Brod to ale nevadilo.

Fundátorem kláštera, který založení inicioval a materiálně zaštítíl, byl Vok I. z rodu Vítkovců (z Rožmberka). 1. 6. 1259 byl vysvěcen klášterní kostel Panny Marie Nanebevzaté a tento den je považován za zakládací den kláštera.
Podle pověsti Vok překonával na koni řeku a strhla ho voda. Volal na pomoc všechny svaté a sliboval za záchranu založení kláštera. I snesl se k němu anděl a podal pomocnou ruku. Vok svůj slib dodržel.

Vok vybral pro klášter mnichy z řádu cisterciáků. Zřejmě proto, že ve vlasti jeho manželky byl tento řád početný.
Cisterciáci se řídí řeholí Sv. Benedikta z 5. století. Motto ORA ET LABORA - MODLI SE A PRACUJ je hlavním pravidlem jejich žití.
Klášter nebyl zrušen ani Josefem II. a to z kuriozního důvodu. Tehdejší opat byl osvícený člověk a pořizoval pro klášter množství cenných knih, čímž klášter značně zadlužil. Než by Josef II. převzal klášter s dluhy, raději ho nechal být.


Dnes zde žije 5 či 6 mnichů a protože jich je tak málo, nemohou mít ani svého opata. Naděje na zlepšení prý není reálná.
Prohlídka začíná v kostele, kde se nachází rodová hrobka Rožmberků. Nejcennějším vystavovaným předmětem je Závišův kříž z 13. století, darovaný klášteru Závišem z Falkensteina. My jsme viděli jen jeho snímky, návštěvníkům bude zpřístupněn od 1. 7.


Zato jsme mohli obdivovat Vyšebrodskou madonu v originále a řadu obrazů jiných malířů se stejným námětem.


ZDE je možno prohlédnout si i ty prostory kláštera, které jsou běžnému návštěvníkovi nepřístupné. Podle plánku byl celý komplex značně rozsáhlý a zahrnoval i hospodářské objekty jako třeba vlastní pivovar. V restituci bylo řádu vráceno jen několik základních budov, jiné jsou stále ve vlastnictví státu a v zoufalém stavu, pozemky a lesy, které tvořily ekonomickou kostru existence klášterní komunity, rovněž navráceny nebyly. Proto je jedna z budov pronajímána a provozována jako (velmi zajímavé) poštovní muzeum, proto jsou umožněny prohlídky turistům. Prohlídková trasa je velmi zajímavá a je vedena tak, že nenarušuje život obyvatel kláštera - mnichů. Za zmínku stojí osoba dívky, která nás provázela. Byla nadšená a plna obdivu a úcty k mnišskému řádu, vyzařovala z ní dobrota a optimismus.

Protože "pršelo...jen se lilo..." stále i přes noc i ráno....vydali jsme se v neděli hned po snídani na cestu domů. Dostali jsme hlášku, že nás doma čekají s obědem, a protože "hlídací" dcera odpoledne odjižděla, pospíchali jsme, abychom si ještě společně poseděli, předali dáreček jako poděkování, že nám svojí "službou" umožnila tak pěknou dovolenou.