Srpen 2015

2400 šťastných společných minut v Brně

29. srpna 2015 v 22:36 | Katka |  Cestování
Splnilo se mi dávné přání - být Brně v pěkný letní den, mít moře času a žádné závazky. Toulaly jsme se s E část čtvrtka a celý pátek a bylo nám spolu hezky.

Nejprve jsme prošly labyrint chodeb pod Zelným trhem. Jejich základem jsou sklípky trhovců vzniklé od středověku po novověk. Dnes jsou zde ukázky toho, co se zde skladovalo, expozice svítidel, alchymistická dílna i mučírna.


Na Zelném trhu jsme ochutnaly letošní první burčák, poseděly na kašně Parnas a pozorovaly figurky, které se tu pinoží za svými stánky v podstatě stejně už 700 let.


Héraklés s Kerberem z kašny Parnas


Brněnské detaily


Teprve poprvé jsme se konečně dostaly do kapucínské hrobky. Odpočívají v ní nejen mniši kapucíni a donátoři kláštera, ale i kontroverzní osobnost - baron Franz Trenck, úspěšný, schopný leč velmi problematický (co do chování a mravů) voják, kterého před trestem smrti zachránila sama Marie Terezie. Na její zásah mu byl trest smrti změněn na trest doživotního žaláře na Špilberku. Jako mocný muž měl ale vězeň volný režim a značné výhody. I tak se za pobytu v žaláři snažil napravit své hříchy a pro spásu své duše věnoval značné finanční prostředky kapucínskému řádu.



Sedíme u oběda v zahrádce na náměstí a najednou mám pocit, že se na mě někdo dívá. Otočím se a za plexisklovou přepážkou hezký opálený asi desetiletý kluk na kole a ptá se, jestli si nechci za deset korun koupit štěstíčko. "Ne," blesklo mi hlavou. Ale něco v jeho pohledu a taky moje zvědavost, co je podle něj štěstíčko, mi nedalo a desetikorunu jsem mu dala. Dostala jsem dojemně neuměle vyrobenou, vyzdobenou a popsanou obálku- Položila jsem ji na stůl, že si to čekání na štěstí trochu prodloužím. Ale kluk stál za přepážkou a čekal - "Podívejte se...." V papírku byla mušlička. Spíš jen její torzo. Moje překvapení a uspokojení, protože mušličky já můžu, palec nahoru a jeho spokojený úsměv a pokývání....a byl pryč

Na odpoledne jsme měly v plánu návštěvu zábavního vědeckého parku VIDA na výstavišti. Je zde spousta interaktivních exponátů, na kterých si může každý ověřit různé fyzikální zákony, stroje, přírodní úkazy, své vědomosti..... Je jich tu takové množství, že i když zde bylo hodně lidí (hlavně dětí s rodiči i prarodiči), nebyla nikde tlačenice a ani za dvě hodiny, které jsme zde strávily, jsem zdaleka neprošly, nepročetly a nevyzkoušely všechno. Zaujal nás model zdymadel, zkoumaly jsme, jak vznikají vlny i tornádo, vypustily jsme nejen horkovzdušný balon, ale i vodíkovou raketu, domlouvaly jsme se přes celý obrovský sál za použití zvukové paraboly, absolvovaly jsme biologické kvízy, pozorovaly preparáty pod mikroskopem, soutěžily mezi sebou v postřehu, síle i udržení rovnováhy, posuzovaly sílu větru, sledovaly se na termovizi zahalené izolační folií, atd, atd, atd.


Denní program ještě zdaleka nekončil a nás už bolely nohy a byly jsme upachtěné. Dojely jsme proto domů, daly si sprchu a přezuly se a jely znovu dolů do města vyzvednout si lístky do kina. Před tím jsme ještě poseděly na Jakubském náměstí a lehce pojedly. Za zády nám k tomu kdosi neznámý, koho jsme přes klavír ani neviděly, hrál.

Kód Enigmy se nám oběma moc líbil a ještě nějakou dobu jsme si vyprávěly o tajích šifrovacích strojů, o kvalitách hlavního protagonisty Benedicta Cumberbatche, o dialozích, filmové hudbě.....


Zírala jsem jako ve snách na dámu, která odcházela z kina spolu s námi. Věk dejme tomu 65 let, zjev jako z předminulého století. Černé šaty s dlouhými rukávy, bílý pásek, bílé krajkové rukavičky, bílá kabelka, bílé krajkové punčochy, bílé boty a na hlavě s uzlem plavých vlasů letní klobouk s velkou mašlí.....Kde se takové dámy berou? Překvapený

Není divu, že jsme po takovém dni spaly jako zabité. Ráno jsme se rozloučily na nádraží. Já jela domů a E na koupaliště.
Přála bych si, aby můj brněnský sen měl pokračování. A protože platí, že když si člověk něco hodně přeje, tak se mu to také vyplní, věřím na pokračování...

P.S.: Děkuju, E. Usmívající se
P.P.S.: A děkuju i tomu klukovi, protože, kdo ví, jestli za tak krásným dnem není i štěstíčko od něj. Kdo ví?

DušeKraj

25. srpna 2015 v 7:01 | Katka |  Slunce v duši
V malé obci nedaleko Dvora Králové n. L. zvané Bílé Poličany, se konala krásná akce nazvaná poeticky DušeKraj.
Už nepatřím do skupiny, které by příslušelo se zúčastnit celých osmi dní a navíc s dětmi. Měla jsem ale to štěstí, že jsem byla při dvou představeních Jaroslava Duška - Čtyři dohody a Pátá dohoda. Dostali jsme vstupenky jako poděkování od DSJ za naši práci pro jejich klienty.

Knížku Čtyři dohody jsem četla a psala o ní, ale představení inspirované touto knihou a učením Toltéků, to je něco úplně jiného. Jednotlivé principy nám byly vysvětlovány na četných příkladech, nad kterými jsme se smáli a jindy se hrozili, protože "tohle přece dělám taky...."Překvapený

Doplním tedy, co mi k dohodám ještě docvaklo:

představení se hraje už deset let, ačkoliv původní předpoklad byl, že bude navštěvováno tak dva roky. Proč? Asi proto, že mnozí hledáme, jak být šťastní, zkoumáme, proč se nám to nedaří a upínáme se s nadějí k těm, kteří nám naznačují, že to jde, že omezení si vytváříme sami. Rodíme se přece dokonalí a šťastní. Jak se k tomu stavu vrátit, nám ukazují čtyři zdánlivě jednoduché dohody.

1. dohodu nazvanou v knize nehřešme slovem, vysvětluje JD trochu jinak, než v knize. Nazývá ji miřme slovy přesně. A to proto, abychom byli pro druhé čitelní a nevytvářeli situace, kdy si nerozumíme. Zvlášť s dětmi je třeba mluvit tak, aby chápaly. Co si asi tak mají představit, když na ně rozčilený rodič křičí: "Vystřel! Zmiz!"? Ony se snaží rodičům vyhovět, aby si zasloužily jejich lásku, ale s takovými rozkazy si opravdu neporadí.

K tomuto bodu se mi hned na místě stala příhoda, která dokazuje, že ani JD nezvládá dohody stoprocentně. V závěru, kdy byla už atmosféra hodně příjemná, vyzval diváky, aby "pohladili souseda po pravé ruce....". Hledala jsem sousedčinu pravou ruku....a ona ji měla někde, kam jsem nedosáhla.....a pak mi došlo, jak neobratně se JD vyjádřil, jak nepřesně zamířil, když myslel souseda vpravo ode mě a ne jeho pravou ruku....Mrkající

Ke 4. dohodě VŽDY DĚLEJTE VŠE, JAK NEJLÉPE DOVEDETE patří velmi důležitý dovětek - ALE NE LÉPE!!! Nejde přece o to, abychom se přepínali, snažili se být dokonalejší, než jsme. Jde o klid, o pocit, že jsme svůj úkol splnili jak nejlépe jsme uměli, že jsme to vědomě neodflinkli, abychom si nic nevyčítali a byli sami se sebou spokojeni.

Krásný zážitek z představení byl mnohonásobně umocněn osobností JD

Autogramiáda na všech čtyřech


i jeho doprovodu, ještě víc pak organizátory a ostatními diváky. Jak ohleduplní a vstřícní byli k nám a našim klientům na vozíčcích!

Měli jsme pro sebe první řadu


A pak, že jsou lidé zlí. Jsou takoví i makoví. Je třeba si umět vybrat společnost a vnímat. Můj pan učitel říká, že vždycky je všechno asi tak 80 ku 20 (dobré ku špatnému). A je na nás, kde se chceme pohybovat.

Chorvatsko 2015

22. srpna 2015 v 22:16 | Katka |  Cestování
Když už jsme ujeli na Velikou Planinu takovou dálku, bylo by škoda se po dvou dnech vracet, zvlášť když je to k moři ani ne 200 km.
Sjeli jsme z hor a nedaleko Kamniku jsme navštívili obec Volčji Potok. Hlavním objektem pro nás bylo arboretum o rozloze 85 ha, ale je zde možné prohlédnout si i výstavu tropických motýlů a zahradnické centrum. Základem arboreta je krásný park, který je stále rožšiřován. Je zde velikánské dětské hřiště a pohyblivé skulptury dinosaurů. Rozárium bylo dost umořené vedrem. V jezírku mohutně šplouchalo obrovské množství kaprů chtivých krmení. Bylo jich tolik, že z nich šla až hrůza. Celkově na nás ale arboretum působilo poněkud zmateně. Čekali jsme, že půjde spíš o naučnou záležitost a ne takový tematický zmatek.


Na Istrii jsme si vyhlédli městečko Vrsar, kde jsme začali shánět ubytování. Protože jsme neuspěli, zkusili jsme totéž ve Funtaně a Poreči. Všechna informační centra odpovídala, že jsou plně obsazeni. To nebyla zrovna příjemná situace. Nezbývalo, než chodit po domech označených ZIMMER FREI a ptát se. Asi po dvou pokusech nás odradilo i to. Já byla hotova to zabalit a jet domů Zamračený, ale pak jsem se přece jen vzchopila a oslovila muže, který mi připadal jako majitel apartmánového domu. Ani ten nás sice neubytoval, ale po chvíli telefonování sedl do auta a zavelel, ať ho následujeme. Skončili jsme v přístavním městečku Cervar - Porat. Kromě toho, že jsme se tam stali štamgasty jedné restaurace, kam jsme denně chodili na jedno veliko točeno Karlovačko a krásně teplého a čistého moře, nemohu o Cervaru říct nic pozitivního. Je to soustava ošklivých panelových staveb. Působí dost depresivně, že řada obchůdků, restaurací, barů a i ubytovacích zařízení je zpustlá a mimo provoz.

Jako vždy v Chorvatsku jsme si pochvalovali pohostinnost a výtečnou kuchyni, kde jsme preferovali ryby. Pokaždé jsme jako pozornost dostali závěrečný likér, jednou dokonce domácí dezert a jednou celou rundu piva.

Na velké výlety a procházky bylo moc vedro, takže jsme vyrazili jen jednou, a to hned po ránu do nedalekého Novigradu.
Městečko pěkné, ale nijak výrazně jiné než ostatní pobřežní města. Byli jsme spokojeni zakoupením domácího olivového oleje a posezením v kavárně, kde bylo místo klimatizace použito mlžení, což bylo velmi příjemné.


Ještě k jednomu výletu nás zlákala směrovka u silnice. Jama Baredine je jednou z mnoha jeskyní v této krasové oblasti. Doufali jsme, že se zde ochladíme, ale oblékali jsme se zhola zbytečně. Žádné velké chladno tam nebylo. Krápníková výzdoba se nám hodně líbila. Průvodce byl správný showman. To, na co jsem se nejvíc těšila já, nás čekalo na samém dně jeskyně. Žije zde tvor, kterého jsem (stejně jako nejspíš skoro každý) znala jen z hodin přírodopisu. Je to Človéška ribica - Human fish - Proteus anquinus, neboli Macarát jeskynní. Jde o velmi zvláštního endemického obojživelníka, který se vyskytuje v balkánských krasových oblastech. Dorůstá délky až 35 cm, jeho oči jsou překryté kůží, takže se orientuje čichem. Živí se drobnými vodními bezobratlými, avšak dokáže vydržet až 12 let bez potravy, neboť má velmi pomalý metabolismus. Přežívá jak v teplotách kolem bodu mrazu, tak i při 30 st C.



Užili jsme si dovolenou opravdu důkladně. Nejvíc moře, ke kterému jsme chodili jako do šichty a rovnou na dvousměnný provoz. Příště ale, pokud nějaké příště bude, pojedeme opět mimo sezonu.

Dvakrát o rozvodu

18. srpna 2015 v 15:43 | Katka |  Knížky
Vypadni z mýho života - slýchala často Marta Valatová. Tak často, až tedy vypadla. Její manžel si nade vše cenil svůj vlastní vnitřní svět a ona mu v něm vlastně překážela.


Nech tu děti a zmiz - je titul autobiografického příběhu manželství Mileny Holcové. (Tuhle autorku a hlavně ženu mám hodně ráda, proto přidávám odkaz na jeden z rozhovorů s ní.) Odejít z neuspokojivého manželství bez dětí - kdo to ale udělá? Dlouhé roky trvalo, než se podařilo dojít k řešení respektujícímu potřeby dětí.

Obě knížky jsou velmi osobní. Mnohé situace přijdou jistě čtenářkám hodně povědomé. Mnohé dávají zapravdu jejich vlastní zkušenosti.

Slovinsko 2015 - Velika Planina

18. srpna 2015 v 15:24 | Katka |  Cestování
Po prvním nepodařeném pokusu v květnu a následném sáhodlouhém vyjednávání se podařilo proměnit voucher zakoupený v únoru. Za pár korun jsem zajistila dvě noci pro čtyři osoby v pohodlně zařízené chatičce uprostřed jednoho z mnoha kouzelných koutů krásné slovinské země - na Velike Planině v části Alp zvané Kamnické.


Skutečnost vysoce předčila to, co jsme očekávali podle obrázků. Celá cesta klapla naprosto perfektně. Jak nám domluvila dcera mailem, tak bylo. Měla jsem trému, protože komunikace měla dle jejich požadavků probíhat v angličtině a dceru jsme s sebou neměli. Díky panu učiteli, který se mě skoro rok pokouší rozmluvit, i toto dobře dopadlo. No, taky
i díky pravidlu, že když vám někdo rozumět chce, tak vám prostě rozumí Mrkající.

Tak tedy - vyjeli jsme ve čtyři hodiny ráno z Brna a ve 13.30 jsme byli na místě, odkud jsme měli volat průvodci.
To vše po zdolání přechodu A - SLO. Ne přes Loiblpass nebo tunelem Karavanky, jak jezdí normální lidi, ale přes Pavličevo sedlo. Je to mnohem blíž - bylo kritérium naší navigátorky. A pak měla prdelku staženou, kde vlastně skončíme. Zdálo se, že cesta se pod námi buď utrhne nebo prostě skončí. Ale blíž to bylo, to ano.

Posledních 10 km na parkoviště, odkud už jsme museli po svých, jsme jeli po makadamové vápencové cestě. Až liják v Rakousku po cestě zpět nás umyl. Tak jsme byli zaprášení. Dle propozic měla pěší cesta z parkoviště k chatě trvat 40 minut. Mají to dobře propočítané. I s nezbytným kocháním a dokonce i vracením se do auta pro doklady, jsme to stihli v limitu.


Jedna z chatiček se jmenovala Pehta, a ta byla naše.Klíče jsme si vyzvedli v jediné vrcholové hospůdce, už se o nás vědělo. Než jsme došli k Pehtě, dohnal nás průvodce Uroš, aby nás přivítal, vybral místní poplatek a seznámil nás jak s provozem chaty, tak s možnostmi výletů. Útulná, dobře zařízená nádobím, dokonce i přístrojem na presso Lavaza a základními potravinami, které je možné využít a zanechat obnos dle ceníku.


První noc jsem se moc nevyspala, a tak jsem vystoupala krátce po páté na vrchol Gradišče (1.666 m n.m.), poslouchala nezbytné cinkání kravských zvonců a čekala na východ slunce. Při svém geografickém analfabetismu jsem pozorovala vrcholy, za kterými jsem tušila stoupající sluneční kotouč, abych při náhodném otočení zjistila, že sluníčko už vyšlo....jinde Smějící se.


Druhý den jsme, i když s menšími problémy (velké puchýře na patách dvou ze tří turistů), připraveni absolvovat cestu z Velike Planiny (Gradišče 1666 m n.m.) přes planinu Konjščica a planinu Dol (1308 m n.m.) na horu Konj (1811 m n.m.). Prý nenáročný výlet, který zvládnou i děti. Zvládli jsme ho i my, ale nekasám se, že to byla brnkačka. Nebyla, ale zato kráááása to tedy byla. Opravdu hodně silný zážitek.

Planina Konjščica



Planina Dol



Stoupáme na Konj



Octli jsme se v jiné dimenzi


Na planinách se od pradávna choval skot a ovce. Jednoduchá pastevecká obydlí měla jednu místnost pro pastevce, malou ohradu pro dobytek, byla bez oken a bez komína. Dnes je zde v tomto stylu postaveno několik set turistických, dobře vybavených chat.
Chov dobytka má svá přesná pravidla, která se s nádechem turistické atrakce dodržují i dnes. Každý rok 9. června je květy ověnčena rohatá hlava vedoucí krávy a stádo je hnáno na Velikou Planinu. Podobně slavnostní je odchod stáda zpět do údolí, který nastává 8. září.


Další jistě krásnou tradicí je průvod za svitu loučí ke kapli P. Marie Sněžné, kde se koná štědrovečerní půlnoční mše.



Chtěla bych se do slovinských hor vrátit.

32/52

2. srpna 2015 v 21:26 | Katka |  (ne)malé radosti
27. 7. - hned za oknem mi v truhlíku poskakuje a šťourá střízlíček Usmívající se


Jj, přesně takovej - mám radost, že jsem ho poznala. Foto z netu.

27. - 28. 7. - s kamarádkou a Goldiem na chatě. G samotný je NAPROSTO VZORNÝ pes, který se drží u mně, neňafe v jednom kuse jako ve smečce, v autě leží na svém místě na zemi a nikam se necpe.....paráda a pohoda. Nečekaně volný a naprosto klidný čas na samotě uprostřed přírody, dokonalý relax.

29. 7. - E mi přvezla Antistresové omalovánky pro dospělé. Zatím nemám ani důvod, ani čas vybarvovat, ale jsem ráda....


31. 7. - 2. 8. - vzácný čas, kdy se sešly u nás doma všechny naše holky, navíc první návštěva Toníčka jr., dokonce s noclehem. Byla to velká radost.
Miminka jsme si užili všichni, byl dostatek času. Otázkou bylo, jak k němu budou chovat psi. Samozřejmě byli zvědaví. Terry se pasoval na "chůvičku", nejraději by byl pořád stál na zadních u kočárku. Když mimčo brečelo, byl značně nervozní. Když se ke kočárku stojícímu pod lípou blížila kamarádka, aby se podívala, snažil se ji vyhnat.

Jsou tu! A kolik!!!

2. srpna 2015 v 18:07 | Katka |  Zvířata
Věděli jsme, že v našem potoce u domu žije rak. Maličký, šedivý, takový poloprůsvitný a nedomrlý. Nedávno jsem našla ve vodě poměrně velká klepeta, červeně zabarvená. Ano, takhle jsem si vždycky raka představovala, ale zatím ho nikdy neviděla. Manžel říkal, že viděl malé raky, jak vyžírají uhynulého velkého.

"Pojď sem, pojď se honem podívat," volal jindy, "jsou tu dva raci a zápasí."


Dnes jsme provedli zkoušku, která vyšla tak, že jsme v to ani nedoufali. Do vody jsme naházeli syrové maso. Nestačili jsme počítat. Zpod kamenů a vodních rostlin vylézali jeden za druhým, malí, ale i velcí, s mohutnými klepety i malými klepítky, dokonce i jednoklepaťáci, kteří o druhé klepeto do páru přišli asi v boji. Všichni měli náramný apetit, tahali se dva o jeden kus, jiný si svůj úlovek zatáhl pod kámen a debužíroval v úkrytu....



Asi za půl hodiny šly holky znovu zkontrovolat, kolik masa ještě zbývá a žasly ještě víc. Pach masa se asi rozšířil dolů po proudu a zespoda přitáhli další raci. Ani už se nedalo spočítat, kolik jich vlastně je, ale bylo jich jistě víc než dvacet.

Zítra proběhne další krmení a pozorování. Odřezky z polévky nedostali ani psi, ani slepice, schovala jsem je pro raky....