Září 2015

Mám ráda podzim

28. září 2015 v 19:28 | Katka |  Jen tak
Letos už bylo tolik podzimně poklidných slunečných dnů a já je trávím převážně v posteli a nebo se hekajíc belhám sem tam a jsem ráda, že jsem ráda....Plačící

Pár podzimních líbezností ale došlo i ke mně. Na verše Františka Halase jsem, myslím, náhodou přišla právě v první podzimní den.

PODZIM

Jak peníz tiše položený slepci
jsi tu můj podzime
jak peníz tiše položený slepci
jste tady vy dny mé

Ty krásná větrnosti čistá
mi v dýmu natí dětství vracíš zpět
a zase žádostiv se vracím v stará místa
svou lásku povědět

Chudobě tvé a lidské bídě
že navždy jsem jen s ní
podzime ve své tesklivině
jen na mne dolehni

a vyplať kovy listí svého
mě ze dnů odraných
a zbav mě všeho bázlivého
bych jiné v sebe vdých

Jak peníz tiše položený slepci
jsi tu můj podzime
jak peníz tiše položený slepci
jste tady vy dny mé

(Dokořán, 1936)

Dnes jsem po dlouhých téměř třech týdnech byla s manželem a psy na krátké procházce. Přinesla jsem si podzimní poslíčky v podobě větviček šípků, trnek, jeřabin, hlohu...doma k nim přidala ještě hortenzii a kalinu ze zahrádky....a starý zelák Mrkající. Výsledek mi udělal radost Usmívající se. Trochu jsme se přeli, jestli kytice vypadá lépe se sluncem nebo bez.



Variace na téma SLANÝ KOLÁČ - 1.

21. září 2015 v 6:31 | Katka |  Dobrou chuť!
Ne že bych slaný koláč nikdy nejedla nebo nikdy nepekla, ale bylo to jen párkrát. Nevím proč, když se mi sbíhají sliny, sotva o něm uslyším nebo uvidím jeho obrázek. Včera pozdě večer jsem na něj opět narazila, tentokrát u Blanky.
Dnes mi nebylo líno a už zlátne v troubě - k nedělní snídani.

Podobné dobroty pečeme buď podle receptu, kterým se necháme inspirovat nebo stylem co dům dal. Každý kousek je potom originál.
Pro mě to je i výborné řešení problému - co se zbylým štrůdlem, když listové těsto je na dvě nohavice a to my ve stavu, kdy jsme doma jen dva, nemůžeme stihnout sníst. Pokud je ale jedna nohavice sladká a z druhé půlky těsta je slaný koláč, je po problému.

Docela by mě zajímaly vaše variace. Bylo by hezké, kdyby se u mě na blogu scházely ukázky vašich slaných koláčů s tipy:
- jaké těsto
- jaký tvar - i slaný závin nebo pizza je vlastně slaný koláč
. jaká náplň
vám tentokrát chutnala.

Přidá se někdo?

Pokud ne, zde je první variace - z mé kuchyně - když nultou, pilotní prezentovala Blanka (pomalu ale jistě budou přibývat další):

Těsto - polovina kupovaného listového
Náplň - na dno plátky eidamu
na něj proužky kuřecí šunky
na šunku pokrájená pórková nať
na zalití - 4 vejce, asi 80 g nahrubo strouhaného eidamu, kelímek zakysané smetany, sůl, kurkuma, bazalka a petželka

Pečeno při 200 st. C do zlatova.


Dobrou chuť!
P.S.: Chtělo by to sklenku bílého vína, ale to já právě teď nemůžu Zamračený

Tisíc dnů v Benátkách

20. září 2015 v 1:37 | Katka |  Knížky
Autobiografická knížka Marleny de Blasi (1952) se ke mně dostala až po jejím pokračování Tisíc dnů v Toskánsku
Tak, jak jsem psala minule, zapsala jsem se kvůli ní do další knihovny - v Hradci Králové.

V anotaci píší:
Když Fernando spatřil Marlenu v benátské kavárně, byl si jist, že našel tu pravou. Marlena, rozvedená americká šéfkuchařka, píšící knihy o jídle, si zdaleka tak jistá nebyla.
Ó, to bude sladké a takových knížek čtu v poslední době nějak moc, pomyslela jsem si a moc se mi do čtení nechtělo. Ale nebylo tomu tak.


Žasla jsem nad Marleninou odvahou opustit svoji práci, své (i když dospělé) děti, svůj nedávno dokonale zrekonstruovaný dům a vydat se do Benátek, kterým při první návštěvě nemohla dlouho přijít na chuť, spojit svůj život natrvalo s "cizincem", jak Fernanda nazývá. Cizincem je Fernando i povahou i zvyklostmi, které M. nechápe. Italský přístup ke stravování, úředním záležitostem, společenským normám...je pro ni nepochopitelný, zastaralý, ale postupně se s tím vypořádává.

Zatímco F tráví dny v zaměstnání, v bance, M vychutnává Benátky podle své nátury. Prohlíží do detailu nejen památky a uvědomuje si historické souvislosti a okolnosti jejich vzniku, ale hlavně trhy, rybárny, kavárny, kuchyně a mluví s lidmi, sleduje jejich práci, získává si mezi nimi přátele. F pro její objevné procházky nemá pochpení.

Když se ptám na ten nebo onen palác, na nějakého umělce, na některé období, odpovídá můj neochotný průvodce bez zájmu nebo vůbec. "Benátky nejsou pro Benátčany ničím exotickým," říká nevrle. "Kromě toho odpovědi na všechny otázky ani neznám. Jsou tu místa, kam jsem za celý život nevkročil. Chci, abys nejprve poznala mě, abys byla se mnou doma, a pak se teprve budeme snažit, aby ses cítila jako doma s nimi," prolašuje jako žárlivý milenec. "Nejsi tady na prázdniách," dodává.


Když společně zdolají byrokratické překážky při přípravě svatby, když zrekonstruují staromládenecký byt k Marleninu obrazu, rozhodne se Fernando, že chce naprosto změnit společný život, že byt prodají, on skončí v bance, odejde do důchodu a odstěhují se někam, kde povedou penzion nebo restauraci.... Marlenina živost a podnikavost ho přiměje k novému začátku.

"Nevím, kolik nám zbývá času, než jeden z nás umře nebo nějak fatálně onemocní nebo něco podobného, ale přeju si ho všechen strávit společně. Chci být tam, kde jsi ty. Nemám prostě dalších deset, dvanáct či patnáct let nazbyt, které bych mohl věnovat této práci."
..........................................
Zeptala jsem se ho, jestli mu není líto, že jsme se nepotkali, když jsme byli mladí, ale on říká, že by mě v té době stejně nepoznal. A kromě toho byl prý tehdy v mládí příliš starý.
"Mám stejný pocit," přitakávám a vzpomínám na dobu, kdy i já jsem byla mnohem starší.

V Benátkách žila Marlena tisíc dní. Nechtělo se jí odcházet. Fernando ji ujišťoval, že se vrátí jako návštěvníci, jakmile se jim bude po té "dámě" stýskat. I její jméno, jež má původ v latinském Veni etiam - zase se vraťte k návratu vyzývá.

"Je čas jít," pobízí mě Fernando. Chci na ni zavolat, ale nevyjde ze mě ani hlásku. Chci říct: Miluju tě, má rozedraná a hříšná kněžno. Miluju tě, vrtošivá byzantská dámo v přešité sukni, miluju tě. Perlová múzo nalíčená skořicí, mám tě moc ráda. Můj mnažel, který byl před tisícem dnů cizincem, mé mlčení slyší (Usmívající se). A ujišťuje mě: "I ona tě má ráda. A vždycky měla. A vždycky bude mít."

P.S.: V Benátkách jsem byla, ale "jen jako turista." Chtěla bych je poznat jako Marlena. Slyším: Veni etiam!

TEĎ se ukaž!

18. září 2015 v 13:51 | Katka |  Dokaž (si) to!
Být "nad věcí" a vnímat hloubku moudrých myšlenek o životě, když jsme relativně zdraví, je příjemné a objevné a......dnes i IN......
Vždycky jsem si uvědomovala, že je třeba si ty NEJ principy ukládat, aby mohly pomáhat, až bude hůř. Zdá se, že ten čas pro mě nadešel a mám s ním dost "práce." Pár dní se mi nechtělo nic. Ani myslet. Ležela jsem a čučela....

7. 9. - den č. 1, den Ú, Ú jako úraz. Úraz z blbosti. Jak jinak? Vlastní blbost lze možná vystopovat v mnoha situacích, které vyústily v úraz. Přecenění sil, snaha dokázat něco za každou cenu, špatné vyhodnocení situace....

Na in-linech jezdím tak 5 let. V to pondělí jsem se těšila, ale kdeco (ranní mokro, nechuť společnic, černá kočka přes cestu, skoropády hned zpočátku způsobené špatným stavem stezky...) mi dávalo najevo, že dnes raději ne. Jenmože já se tak těšila.... Další krizovku jsem ve snaze vyhnout se odřeninám z asfaltu řešila sjetím mimo stezku (jako už mnohokrát). Jenomže jsem v ten moment neodhadla, jak hluboký je příkop, a že pokud do něj sjedu, drnknu zadkem o hranu stezky.
Au, au, au...! Chtělo se mi řvát, ale místo toho jsem jen dýchala jako o život, abych tu bolest rozdýchala. V tu chvíli jsem myslela, že jsem si přerazila páteř, že budu ochrnutá, že už se na nohy nepostavím.... Ani moje společnice, ani cyklista, jedoucí okolo mi nemohli nijak pomoci. Po nějaké chvíli jsem se z příkopu přece jen vyhrabala a asi 2 km dlouhý úsek k autu jsem nějak přešmrdlala po svých. Aby můj zážitek byl ještě silnější, začalo lít a kdo to zkusil, ví, že bruslit na mokrém je tzv. o hubu.
Štěstí, že auto mohla domů odřídit dcera. Byla mi zima, třásla jsem se, byla jsem bez síly, odkrvily se mi ruce, a to trvalo ještě pár hodin. Ale byla jsem doma a hýbala jsem se, cítila jsem všechny části těla. Chtěla jsem jen klid, cestu k doktorovi jsem odmítla.

8. 9. - záda bolí, překvapivě bolí i pravé zápěstí, na které jsem ale neupadla. Když, tak to mohla odnést levá ruka...Překvapený "Statečná holka" si stáhne ruku pružným obinadlem a jde do práce. Co taky jiného dělat, když je ohlášena kontrola...

9. 9. - ruka oteklá, záda bolí, přece jen raději k doktorovi. Samozřejmě jsem se trefila do dne, kdy berou jen na objednané výkony, ale byli hodní a nevyhodili mne.
"Není jasné, jestli ruka naštíplá je nebo není. Dáme sádrovou dlahu a za týden se uvidí. Vy jste měla úraz páteře? Ne? Ten obratel L4 je snížený. Co nejvíc ležte, nejlépe na pevném a na zádech."
To se lehko řekne, hůř vykoná. Ostatně, bolest je otravná, ale snesitelná, sádrová dlaha překáží jen částečně... Povolána posila (dcera) a připraveny mzdy na páteční výplatní termín. A pak jsem ležela...

10. 9. - za minulý den mi záda nepoděkovala, tak jsem ležela mnohem víc, ale přesto málo Zamračený

11. 9. - nikdo není nenahraditelný, natož já. To je mi jasné. Ale KDO udělá to či ono, kde jsou pevně dané termíny, na to jsem, já hlupaňa, opravdu nepřišla. Mezi asi 6 traktoristy, 4 dělnicemi a jedním "ředitelem" vytíženým na 358 % jsem si opravdu nedokázala zvolit svého zástupce. Odkroutila jsem tedy celou pracovní směnu a ještě víc....

12. - 13. 9. - početná návštěva těch nejbližších, které vždycky tak rádi přijmeme. Všichni jsou ochotní, pomáhají a já se přesto hýbu víc, než je v tuto dobu pro mě zdrávo. Tady uznávám - moje blbost. Ale co by člověk pro "děti" neudělal.

14. 9. - si nepamatuju, tak jsem asi odpočívala. Ač nerada, objednala jsem obědy z jídelny.

15. 9. - od kontroly u lékaře jsem očekávala, že mi sundají sádrovou dlahu a ono to prostě nějak odbolí a dobolí a bude dobře.
"No, tak ta ruka zlomá JE. Ale je to ještě oteklé, přijďte ve čtvrtek a já vám udělám pěknou, lehkou sádru."
Pak dlouhé mlčení nad Rtg snímkem páteře.
"Pojďte se na to podívat. Je to horší než minule."
S malou dušičku sleduji na monitoru, jaký je rozdíl mezi snímkem z minulého týdne a tím dnešním. V duchu si nadávám. Škoda, že jsem snímek neviděla před týdnem. Dva z bederních obratlů se nárazem dostaly k sobě tak, že mezi nimi není celá mezera, ale doléhají hranou jeden na druhý a L-4 má sraženou jednu krátkou hranu, dnes mnohem víc než minule.

Přiznávám, že mě ta změna dost zdrtila. Jedna věc je vydržet nějakou bolest, druhá vidět, jak se stav páteře horší. Jediné řešení - maximálně ležet, minimálně se hýbat. Časový horizont? Prý tři měsíce - žádná míra Plačící
No jo, jenomže JÁ nejsem jen moje páteř. Jak bude vypadat a hlavně fungovat moje tělo po třech měsících ležení? Neveselé přemítání.

17. 9. - sádrovou dlahu nahradila skutečná odlehčená sádra, jsem ještě neohrabanější než dosud. To ale není problém.
Opásána speciálním bederním pásem s bolestí otupenou analgetikem se cítím celkem dobře. Spíš líp, než jaká je skutečnost, o čemž se přesvědčím, když účinek tablety odezní. NENÍ to dobré.

Zvládnu krátký pobyt na zahrádce a docházím k rozhodnutí - užitková zahrádka se zmenší o polovinu, na jejím místě postupně vybudujeme dětské hřišťátko. Konec pěstování brambor a mrkve, které není kam uložit, konec pokusů o hrášek, kedlubny, ředkvičky, které přezrají, protože právě teď nejsou doma jedlíci.....práce jako na kostele a pro dva? Když pak jeden vypadne, druhý aby se nad tím uzoufal.
Psy nutím, aby trávili podstatnou část dne venku a ne aby lítali celý den kolem dokola a skrz barák a tahali domů špínu.
Mám přece mít klid!
Učím se pohybovat tak, abych nenamáhala záda. O to víc namáhám nohy, ale ty jsou snad ještě dobré, tak ať makají.
Kupodivu pořád hodně spím. Snažím se neupadnout do totálního rozkladu. I když se mi moc nechce z pelechu, vstávám pravidelně, myju se i češu i trochu maluju, stelu postel a trochu uklízím.
Taková bolestínská, leč realistická a prospěšná rozhodnutí. Alespoň "něco", když nejde víc.

18. 9. - vrtá mi hlavou lékařův výrok, že se s tím (obratlem) nedá dělat nic jiného než klid a bederní pás, a že ten obratel už zůstane tak, jak je, pokud nepodstoupím operaci (ne teď - někdy). Hledám a přemýšlím a nechci se s tím smířit. On je chirurg. Ale tělo je celek ze složitě propojených součástek. Fyzioterapeuti zmohou hodně. Jenomže jich je moc a jak poznat toho pravého?
Shodou okolností má náš místní praktický lékař příští týden dovolenou a zastupuje ho zkušený rehabilitační specialista. V pondělí se k němu vypravím na výzvědy.

Želím toho, že nemůžu ani sedět na zahradě a užívat ty krásné baboletní dny. Sedět prostě nemůžu. Už padl návrh, upravit mi postel tak, jak měla babička v Slunce, seno, jahody...ale realizován nebyl. On je vůbec leckdo samý vtip, když druhého potká nějaký malér.
Prý
- "Na rukavice je ještě brzo, ně?"
- "Vypadáš v tom bederním pásu úplně jako Frištenskej." "Jo? Já si připadám jako Xena. Ale chcíplá Nerozhodný"
- "Dnes je poslední krásný den, přijď si zaplavat," zve kamarád k nim do bazénu.

No, ještě nade mnou nebrečí, tak je to dobrý.

P.S.: Mám jedno tajné tajemství. Pssst! Nemoci nic dělat, je (skoro) jako nemuset nic dělat. A to není někdy marné....Kdy naposledy jsem tohle zažila? Vždycky jen v souvislosti s nějakou fyzickou indispozicí.
Takže - v hlavě vymeteno a ležet, ležet, ležet....

Vzpomínání

11. září 2015 v 12:53 | Katka |  Knížky
Z posledního výletu jsem si přivezla knihu Vzpomínání od současné majitelky zámku Doudleby nad Orlicí Eleonory Dujkové, roz Bubna - Litic.

Kdysi jsem podobně přišla k životopisné knize Cesty o majitelích nedalekých Častolovic. Je to tak hezky napsané a osudy častolovických Sternbergů jsou tak spletité, že se k ní moc ráda vracím. Proto jsem se těšila na nové čtení. Na přebalu v anotaci píší: Věřte, že paní Eleonoře budete držet palce až do poslední stránky. A zcela jistě i poté. Přesně tak jsem to cítila i já.

Rod Bubna - Litic vlastní Doudleby (s výjimkou období 1949 - 1993) již 420 let. Kromě Doudleb mu patří ještě Litice a Horní Jelení. K tomu se váže hezká legenda.
Pán Heřman z Bubna byl králem vyslán s poselstvím daleko do kraje mouřenínského. Při návratu se stal svědkem šarvátky jednoho lva proti dvěma tygrům.

Jednomu na dva se pomoci má,
praví a dřevce svého se chopí.

Zabije jednoho z tygrů, druhého zahubí sám lev. Pan Heřman mu vyčistí a ováže četná zranění. Lev ho z vděčnosti následuje až do Čech.

A když Heřman byl dokonal,
aby na nebi odměny došel,
lev ten žalostí hrozně řval,
nejedl, nepil, třetí den pošel.

Tam na Hořejším Jelení,
kde rod z Bubna panoval možný,
kostel k Boží slávě a cti
stavěl a nadal náš vladyka zbožný.

Prostřed kostela sladce spí,
lví kůže mu pod hlavu dána,
odpočívej tam v pokoji,
tělo slavného českého pána.

(Simeon Karel Macháček: Heřman z Bubna)

Zvířecí kosterní nález v hrobě pana Heřmana prý tuto legendu potvrdil. V Horním Jelení u kostela, který tento pán založil, je dosud výmluvný náhrobek.


Čest, smysl pro spravedlnost, odpovědnost jsou vlastnosti, které se v některých rodech ctí, dědí a jsou považovány za samozřejmost. (Nemusí to být nutně šlechtické rody.)

Je obdivuhodné, že paní Eleonora, ač má po matce kořeny v Rakousku a měla tedy možnost před nebezpečím a bezprávím odejít ze země, nikdy to neudělala. Provdána za valašského lesníka snášela i se čtyřmi dětmi všechna příkoří totalitního režimu. Spolu s ní i manžel, který neuposlechl pokynu, aby se s hraběnkou Eleonorou z důvodu jejího původu rozvedl. Právě proto ....budete držet palce....

Svůj život od krásného dětství na Doudlebách, přes Prahu a Dolánky až zase po Doudleby popisuje autorka prostě, čtivě, s velkou pokorou a láskou.

Od dětství nesnášela, když se čímkoliv odlišovala od svých kamarádek. Nechtěla nikdy, aby byl znát její šlechtický původ. Byla vždy velmi skromná a nesmělá, nikdy se nevyvyšovala a nerada poroučela a to i při výchově svých dětí.

Pamatuji se, že jsem ještě v době dospívání svých dětí byla přesvědčená, že se vyplnil můj největší životní sen, tedy že jsem je dokázala hezky vychovat a že jsem všechno, co jsem si jako mladá dívka předsevzala, udělala správně. Věděla jsem, že nemám k ničemu obzvláštní nadání, usmyslela jsem si tudíž, že jediné, co dokážu, bude správná výchova mých dětí.
Neustále a bedlivě jsem se o to pokoušela, snažila jsem se vždy před nimi slušně mluvit, neurážet je, neposmívat se jim, klidně jim odpovídat a to, co dokážu, jim vysvětlit. Snažila jsem se vštípit jim smysl pro přesnost a pořádek, doufala jsem, že jsem k nim spravedlivá. Byl to těžší úkol, než jsem si vůbec v nejtemnějších myšlenkách dovedla představit. A vlastně jsem to nedokázala. Nakonec si každý z nich rostl někam jinak, po svém, a dorostl v naprosto samostatného jedince se svými názory a povahovými vlastnostmi, které jsou mi často cizí. A tak jsou mi někdy cizí i mé vlastní děti, kterým jsem se celý život snažila porozumět.
A přitom jsem se na každé jejich zrození těšila, byly mi nakrátko nesmírně blízké, prožívala jsem s nimi každou slzu a každý úsměv, důvěřovala jsem jim a laskala je, učila je chodit, mluvit, snažit se být dobrým, prostě jsem je milovala, vždycky, naplno a všechny stejně. Byly tolik moje, já je hladila, mazlila se s nimi, plakala s nimi, můj svět byly mé děti, myslela jsem, že není většího bohatství a štěstí, než mít děti. A byla jsem i přes všechny černé mraky, které se přes můj život přehnaly, šťastná, protože jsem je měla.
Mám kolem sebe čtyři dospělé jedince, před kterými jsem často rozpačitá, nerozhodná, ztracená. Jsou příliš silní a velcí, mají své bolesti a starosti. Když o nich vím, mám bolest a starost s nimi. Ale často jejich bolest vůbec neznám a někdy dokonce ani netuším, že je něco tárpí... Vždy jsem počítala s tím, že mi jednou odejdou. Občas se však přece jen některý z nich na chvilku vrátí, a to potom bývám šťastná a jsem jim za tento moment velmi, velmi vděčná.

V závěru se píše i o tom, jak a proč si s bratrem Adamem, který žil po léta v Austrálii, rozdělili rodový majetek. Jak to přišlo, že je paní Eleonora jedinou majitelkou Doudleb, zatímco Adam vlastní Horní Jelení.

Není naší volbou, v jaké rodině se narodíme. Kdo vlastní majetek, musí se o něj starat. Je to služba, ano, opravdová služba. Protože je to neustálá práce, která často není patrná, když majetek vzkvétá, ale je okamžitě vidět, když se o něj někdo správně nestará. Je posláním všech šlechtických rodů, aby svůj majetek obhospodařovaly, i když víme z historie, že byli tací, kteří budovali, a jiní, kteří vybudované ničili.
Narodila jsem se do rodu Bubna - Litic, a tak bylo mojí povinností správu zámku v Doudlebách přijmout. Od ledna 2005 jsem tudíž jedinou majitelkou a o zámek se stará pouze moje rodina.
..............
Chtěla bych, až budu umírat, aby se všichni se mnou přišli rozloučit s úsměvem a aby se vždy a za všech okolností řídili naším rodinným heslem:

"Ctíce předky, sebe ctíme."

Králický Sněžník nás vypekl

10. září 2015 v 15:40 | Katka |  Cestování
Díky vstřícnosti chlapů, kteří si o víkendu zahráli na čtyři chlapy v chalupě, jsme se mohly my holky (2 dcery a já) rekreovat. V plánu byla nějaká památka cestou, výstup na Králický Sněžník (1424 m n.m.) z Velké Moravy, hýčkání se ve wellness a cestou zpět bruslení na krásné a dlouhé cyklostezce Letohrad - Ústí nad Orlicí.

Doudleby nad Orlicí jsem chtěla navštívit už dávno, hlavně proto, že jsou v soukromém vlastnictví zakladatelského rodu - dnes je to Eleonora Dujková, roz. Bubna - Litic. Už v průběhu víkendu jsem přečetla půl její knihy Vzpomínky, kterou jsem si ráda zakoupila v pokladně.

Na zámku Doudleby zůstaly původní pouze vnější sgrafita, kaple a nástropní malby. Vše ostatní bylo po znárodnění zničeno a rozkradeno.


Zdejší specialitou jsou barokní nástropní emblémy. Jde o lunety s latinským textem pod výjevem. Luštit jejich význam bylo v době jejich vzniku oblíbenou společenskou hrou, zábavným IQ testem. Schválně jsme si koupily knížečku a nevyluštily nic, než to, co nám řekla průvodkyně. Bude to tak - lidé tehdy žili a mysleli jinak.

Oblíbený babiččin dvoreček jsme nemohly vynechat, ačkoliv máme domácích zvířat dost Mrkající

Pomoc! Eliška se zamilovala do koziček - jsou tak "společenský, inteligentní, srandovní...."


Když jsme dorazily navečer do hotelu Prometheus ***, zjistily jsme, že tentokrát to nebyla na Slevomatu dobrá trefa. Nafotit se dá ledacos, ale sem už bych nejela. Socialistický monument, zrekonstruovaný před lety, navíc tím nejlevnějším a nepohodlným nábytkem.... Personál byl ale moc příjemný a ochotný. "No nic, stejně tu nebudeme trávit moc času a po tůře zalehneme a bude nám všechno fuk," utěšovaly jsme se a pustily se do wellness procedur.
Už v noci nás probudilo mohutné bubnování deště na parapet, ráno to nebylo lepší, vrcholky v mracích, plné vody....na tůru jsme se vůbec nevydaly.

Pár hodin jsme procházely muzeum řemesel v Letohradě - vzpomínaly a divily se.
Okukovaly jsme krásný kostel Sv. Václava v Žamberku. To už bylo sem tam slunečno, ale my už jsme se vracely.



Přikoupily jsme si nějaké procedury.
A cestou domů jsem účinek celého wellnessu zrušila. Vymlela jsem se na in-linech jako nikdy před tím. Teď si lížu rány, skučím a s vědomím "ještě že to nedopadlo hůř", přehodnocuji své schopnosti a míru fyzických aktivit Zamračený

Roky pod psa a Smečka rváčů

4. září 2015 v 7:21 | Katka |  Knížky
Markus Zusak (letošní čtyřicátník) je Australan, z rodičů Němky a Rakušana. Jeho dosavadním vrcholným dílem je Zlodějka knih, podle které byl natočen velmi úspěšný film.

Roky pod psa a Smečka rváčů jsou prvotiny a je to na nich i znát. Přesto mě hodně překvapily. Jsou napsány ne příliš košatým jazykem, ze zdánlivě jednoduchého pohledu teenagerů. V anotacích bývají označovány (stejně jako další kniha - Posel) jako literatura pro mládež. Mají ale tak silné poselství, že jsme se s dcerou nad tímto zařazením podivovaly a dlouze o tom diskutovaly.


Vypravěčem je Cameron Wolfe. Patnáctiletý kluk z tuctové rodiny s problémy pro dnešní svět typickými - málo peněz, ubíjející práce, nezaměstnanost, moc lidí v jednom bytě a z toho plynoucí ponorka, drsná komunikace....
Cam se cítí jako totální lůzr, který nemůže zaujmout žádnou dívku. Naproti tomu jeho starší bratr Ruben (Rubík) je v jeho očích tím, kdo má všechny předpoklady být úspěšný.. Je drsně krásný, silný a umí nejen boxovat, ale i mluvit. Holky za ním běhají samy a on si je oprávněně bere.

Rubík ale není sebevědomý bezstarostný úspěšný mladý muž. Daleko víc si cení životního boje svého mladšího bratra než svých snadno dobytých cílů. Na jednu z nadbíhajících fanynek vychrlí svoji rozčarovanost ze sebe sama, z toho, jak jsou holky slepé, když nevidí, o co cennější je jeho mladší bratr, který by za svou dívku položil raději život, než by jí nechal ublížit. Jemu - Rubíkovi - jsou fanynky ve své mnohočetnosti a naivitě fuk. Využije je k momentálnímu potěšení a odkopne.

Rodina se dostává do stále svízelnější situace. Matka je udřená, jak se snaží domáconst zabezpečit. Otec je frustrovaný ztrátou zaměstnání po utrpěném úrazu, ale dosud natolik hrdý, že odmítá žádat o jakoukoliv podporu. Sarah (sestra) opustil dlouholetý přítel a začíná se o ní mluvit jako o holce, která jde s každým. Jediný Steve se drží, má dobré zaměstnání, což paradoxně zbytek rodiny ještě víc sráží ve vlastních očích. Rodiče odmítají jakoukoliv pomoc od vlastních dětí, žijí v pocitu, že svoji rodinu jsou povinni zabezpečit a tak se propadají stále víc do beznaděje a malověrnosti.

Nejmladší členové rodiy Ruben a Cameron dospějí k velkému rozhodnutí. Nechávají se najmout k nelegálním boxerským zápasům, své výhry střádají, aby je po sezoně vložili do rodinného rozpočtu. Tajně.

Tyhle knížky pro mládež se mi moc líbily. Působí sice dost depresivně, ale odhalují to, o čem jsem dosud nijak nepřemýšlela. Že ti rušiví, někdy nepohlední, nevycválaní a problémoví....teenageři mají hodně vlastních starostí, myslí tak, jak bychom se nenadáli a v naivitě mládí silně prožívají kde co a ačkoliv se to mnohdy nezdá, hlavně problémy vlastní rodiny je trápí, protože ačkoliv to třeba neumí projevit, svoji rodinu, mámu, tátu i sourozence milují a rvou se za ni i za cenu utržených ran.

Pod našima oookny...

2. září 2015 v 7:09 | Katka |  Zvířata
....teče vodička, ale taky se tam dějou divné věci. Tedy ony nejsou vlastně vůbec divné, ale my jsme si odvykli vyznat se v přírodě, ve zvucích noci...

Nedávno mě uprostřed noci probudily divoké skřeky. Pod mým oknem se odehrávalo nějaké drama a já netušila, kdo se ho účastní. Bylo to stejně silné jako když se mrouskají kočky, ale barva těch hlasů byla jiná. Usoudili jsme, že to byl asi zajíc bojující o život s nějakým predátorem. Zajíci dovedou vydávat podobné zvuky, ale přece jenom jsem o tom nebyla úplně přesvědčená. Bylo to prostě jiné.

V pondělí večer, byla už tma, jsme jeli autem vesnicí a ve světlech reflektorů jsme uviděli dva ježky - velkého a maličkého - jak na svých vysokých nožkách přebíhají silnici. Velký pospíchal, aby už byl z dosahu nebezpečí, ale maličký strnul oslepen prudkým světlem a ne a ne se hnout dál.

Samozřejmě jsme zastavili a čekali, až si zvykne na světlo a odejde. Velký ježek - máma - malého popoháněl stejnými zvuky, jako se ozývaly nedávno pod naším oknem. Nevěřili jsme svým uším,jak silný je ježčí hlas.

Na malého to ale nijak nepůsobilo, nemohl se vzpamatovat a dojít do bezpečí. Až když jsme světla zhasli, máma doběhla k malému, pošťouchla ho čumákem a šli bok po boku. Ona se ale neustále ohlížela a kontrolovala, jestli mladý jde.

O tom, jak se zvukově projevuje ježek, jsem si dohledala toto:

Zvuky, které vydává ježek

Jemné vrnění a pískání:
Je to znamení čistého spokojenosti.
Funění:
Značí nelibost, nejistotu.
Frkání nebo kýchání:
Obvykle doprovází funění a znamená totéž.
Syčení a dotýkání se (vrážení) čumáčkem:
To znamená, že "pryč ode mě, bojím se, nebo jsem z vás unavený".
Šňupání:
Kontrola věcí, terénu... Zda je vše OK.
Pískání:
Obvykle zvuk vydává sameček při páření. Také jej používají kojená mláďata.
Křičení (podobné jako když se perou kočky)
Fyzická bolest, strach a někdy i zlost.
Zvuky během spánku: Věřte tomu nebo ne, někteří ježci dokonce chrápou! Také během spánku (možná se jim zdají sny) čichají, šňupají, pískají či mlaskají.
(zdroj: Hedgehogcentral a osobní zkušenosti)

Zde píšou "plačící ježek", já bych ale řekla, že to je taky ježek, který se bojí....podobné to bylo pod naším oknem, ale tam byli určitě ježci dva.

https://www.stream.cz/mazlove/541843-placici-jezek-opravdu-velice-roztomile

Svoje fotky nemám, tak pohotová jsem nebyla. A taky jsem si netroufla vylézt z auta, protože bych narušila přirozený průběh. Ježci by se lekli, stočili do klubíčka a mně by nezbývalo, než je odnést.

Ježek je zvířátko, kterému se v slovanských tradicích připisuje moudrost, ochranné a léčebné vlastnosti.

Čočka jinak

1. září 2015 v 13:02 | Katka |  Pro Jarušku aneb poraďte, sousedko
Čočka je jedním z jídel, kterým ublížily školní jídelny. U nás doma máme čočku rádi, pochutnali jsme si na ní právě dnes, ale dělám ji trochu jinak.

Samotnou čočku uvařím do měkka.
Na pánvi orestuju na másle libovou slaninu, cibuli, drcený česnek a na tomto základě podusím do měkka nahrubo nastrouhanou mrkev, přidám kousek natě libečku. Zaliju SUGEM.
Nechám společně prohřát, přimíchám zcezenou čočku a dochutím solí, pepřem, špetkou cukru.
K tomu co kdo chce - klobásku, volské oko nebo vajíčko natvrdo. Dobrý chleba a kyselou okurku (právě se uležely láčenky =
rychlokvašky).

No, má takový oběd nějakou chybu?