Prosinec 2015

Štědrovečerní nadílka na pokračování

25. prosince 2015 v 21:03 | Katka |  Zvířata
Tak jak se nám rodina rozešla do světa, stalo se, že letos se u nás naděluje na pokračování. Včerejší večer jsme prožili my zůstavší v poklidu a pohodě.

Před aktem rozdávání dárků byli psi zase opentleni. Vzrušeni očekávaním svých dárků si už mašlí na krku nevšímali. Rozbalili, někteří sami, jiní s dopomocí....sežrali....i s papírem....a usnuli.


Vypadá to, vypadá, že nám někdo něco naznačuje. Jak jinak je možné, že jsem nadělila dárečky s vůní levandule přímo z Frnacie.....a dostala jsem trojknížku od Petera Mayla z Provence a pravý francouzský košík pletený z trávy (asi), s nímž můžu chodit buď na trh nebo na pláž (zatím ale opravdu nevím, kam Mrkající) a ještě to nejlepší, co lze z levandule dostat - olejíček. Je třeba navštívit do Provence Usmívající se.

Dnes jsem dostala peelingovou masku na nohy, po níž (prý) budou mé paty jako dětská prdelka. Ne rozpůlené, ale hlaďounké. Stačí nasadit speciální umělohmotné jakoponožky, vydržet v nich 90 minut a po 3-5 dnech se začne to ošklivé ze mě sypat a zbude jen omlazená svěží pokožka. A nebo...v případě zarudnutí a svědění pokožky navštívím kožního lékaře, jak praví návod . Upřímně doufám v ten první případ neb jsem byla vybavena i lakem na nehty....Mrkající

Kluci se taky těší

24. prosince 2015 v 15:21 | Katka |  Zvířata
Máme skoro hotovo, jsme už i po štědrodenní procházce....zbývá jen usmažit kapra a čekat....

Kluci se taky těší. Při zkoušce večerního odění byli celí vyjevení.


Kdyby si snad někdo myslel, že Gora bereme zkrátka, tak se hluboce mýlí. Měl krásnou modrou mašli, ale věděl že TEĎ má být procházka, tak neposeděl a nepodařilo se ho vyfotit. V nestřeženém okamžiku akorát popadl jeden z dárků pod stromkem a odcházel nenápadně do ústraní. On už to zná, že dárky se musí rozbalit, aby z nich něco bylo Mrkající
Uvidíme, jestli se nechá vyfotit večer.

PF 2016

22. prosince 2015 v 12:14 | Katka |  Slunce v duši
Ach
Je tu zas
ten čas
prázdných slov
prázdných vět

Celý svět
v ústech med -
- v duši chlad
přišel přát

Co přát mám?
Blekotám...
šklebím se
(usmívám)..
Vám taky...
Ruku dám

...a pryč
Je to kýč
(?)

Naštěstí ne vždy a ne od každého. Některá přání, některé činy a některé dárky jsou takové, že utkví v paměti a berou za srdce.

....děkuju za spolupráci v uplynulém roce....věřím že....(obvyklé fráze) .... myslím, že jsme si sedli. Nejen obchodně, ale i lidsky. (I já to tak léta cítím, proto mě těší, že na druhé straně je tomu taky tak.)

...Vánoční aukce pro Vendulku (jedna z mnoha nemocných dětí, pro které stát nemá dostatek prostředků, aby jim a jejich rodinám ulehčil život) - spontánní akce šířená přes Fcb, ve které se zpočátku objevují i mně známí dárci a od nich se přidávají další a další....vtipný princip, takže dávání je i zábava. Každý věnuje do dražby, co má - hračky, oblečení, ale hlavně výrobky (pekáč buchet, kringel, dort dle vlastního výběru, ježdění na koni, poukaz do restaurace...co já? no přece jablka). Nyní probíhá předávání vydražených věcí, za které už jsou peníze na Vendulčině transparentním účtu. Jablka jsem předala včera.

....Vánoční aukce pro místní útulek - sice si myslím, že problém útulků je jinde než v nedostatku peněz, ale každoroční snahu dceřiných kamarádek rády podpoříme, protože zde není žádný placený nadační výbor, žádné organizační náklady.
Letos máme připraveny k odvozu dvě psí misky, pytel granulí a pytel psích piškotů.

.... "Maruško, ty jsi nějaká smutná..."
"Jsem a nějakou dobu ještě budu. Až se sejdeme samy, já ti to povím."
"Já jsem ti, Maruško, něco přinesla...."


"Zlato, já jsem tak šťastná.... Nemysli si, já tvoje telefonní číslo pořád mám. Ale ještě jsem si netroufla zavolat."
(odehrálo se při vánočním posezení tvořivé dílničky v Domově Sv. Josefa)

Milan se pár let nedostal na rehabilitační pobyt. Letos se vrátil ve stavu mnohem horším, než jsme si ho pamatovali. Stály nám slzy v očích. Pomaloučku se zlepšuje. Samozřejmě si nepamatuje ženskou, se kterou se párkrát setkal a pak ji dva roky neviděl.
"Já si tě ale, Milane, budu pamatovat vždycky, protože keramická jabloň, kterou jsi pro mě tenkrát udělal, zdobí pořád jako "nomen omen" náš dům."
Pak dvě hodiny povídání, vzpomínání na jeho těžko naplnitelné i udržitelné lásky (nemůže psát, nemá nikoho, kdo by mu s přátelskou či milostnou korespondencí pomohl, telefon jeho lásky zablokovala rázná maminka...), krmení a napájení, rovnání hlavy, obracení moc prohřátého podhlavníku ("promiň, já už su s tím trapnej..."), lití olova a přemítání nad tím, co jeho tvar znamená - "No to jsou jasný peníze." (Mince větší než padesátikoruna s direčkou uprostřed vznikla tak, že jsem, já nešika, zvrhla lžičku s tekutým olovem místo do mísy s vodou na stůl).
" Na co by mi byly peníze?"
" No přece na to, aby sis zaplatil svoji ošetřovatelku, svoji rehábku, svoji sanitku, až budeš chtít jet sem za námi...."
" Ajó, tak mi, prosím tě, ten peníz zabal do ubrousku, ať si ho nepomačkám."
" Zabalím, to víš, že jo..."
" Víš co? Zabal mi ho raději ještě do jednoho...."

Když jsou doma děti, jsou vánoční přípravy o něčem. Těžko se rovnám s tím, že letos nás bude zase o jedno "dítě" míň. I když mi to to zbylé dítě bohatě vynahrazuje. Jsme spolu tak intenzivně, že je až trapné o tom psát. Kromě úklidu a pečení vyrážíme z náhlého popudu na folkovo-country-rockovo-a nevímjaký ještě koncert jednoho nám zatím neznámého písničkáře Jamese Harriese. Líbí se nám, přesto se shodujeme, že hodina stačí a o přestávce odcházíme udivené, jak jsme si podobné.

Nerada dělám věci proto, že se to má, sluší nebo očekává. Je to tak i s dárky. Podařilo se mi každému dárku dát jeho příběh. Nebo spíš k osobnímu příběhu doplnit dárek. Jen se někdy stane, že obdarovaný ten příběh hned nepochopí Mrkající. Jsem zvědavá, jak moc budu muset vysvětlovat souvislosti letos.

Někdy se mi stane, že musím "pronést řeč". To mě pak tlačí noční můra. Mluvit spatra neumím, plácat jen tak nechci a když si vše řádně promyslím a přijdu na nějaký Leitmotiv, během řeči obyvkle zapomenu "jádro pudla." Letos se mě drží myšlenka, že nechci přát štěstí, zdraví, hodně dárečnků, klidné vánoce a úspěšný nový rok.....ne, že bych to někomu nepřála, ale po událostech, které potkaly letos mě, jsem svým spolupracovníkům přála:

"....abyste bolesti, ztráty, neúspěchy a smutky, pokud vám nadcházející rok nějaké přinese,
snášeli
s pokorou, trpělivostí a noblesou.
Abyste si při tom všem dokázali zachovat
SLUNCE V DUŠI."

Totéž přeji i všem návštěvníkům mého blogu.











K vánocům patří Ryba

20. prosince 2015 v 22:23 | Katka |  Kultura
Už hodně let v adventní době rádi chodíme na provedení skladby Jakuba Jana Ryby - Česká mše vánoční "Hej mistře" ( lat. Misa pastoralis bohemica) z r. 1796. JJR je autorem nejen hudby, ale i textu, který je v češtině neboť "z latinsky zpívaných žalmů nemá náboženský užitek ani zpívající ani poslouchající" - (jak moudrá a revoluční) slova autorova ( dle wiki).

Slyšeli jsme "Rybovku" v různých kostelích po okolí, ale letos jsem záměrně zvolila trochu netypické prostředí pro tuto pastorální skladbu - sál filharmonie v Hradci Králové. Příště půjdeme sice zase raději do kostela, kam se tato radostná hudba tak hodí, ale přesto nelitujeme. Byl to jiný zážitek.

Sbor Martinů Voices jakož i orchestr dirigoval Lukáš Vasilek . Nemohli jsme od něj odtrhnout pohled. Tak byl výmluvný a temperamentní v gestech a "dirigentskou řečí" vyprávěl celý příběh o cestě pastýřů a chasy k Ježíškovi do Betléma spolu s orchestrem, sborem i sólisty. Dirigoval s takovou vehemencí, až mu při závěrečném gestu jedné části ulítla taktovka mezi posluchače. Smějící se




Na www.hearth.net, kde si lidé vyměňují věci bez nároku na jakoukoliv platbu, jsem v sekci "Přijmu" zaznamenala přání kohosi - zazpívat si někde s někým právě Českou mši vánoční. Zájemce psal - "nejsem profi zpěvák, ale sbor bych dal"....já bych, bohužel, ani sbor nedala, ale kdybych ho dala, nechala bych si splnění takového přání taky líbit Usmívající se

Adventní majstrštyk

9. prosince 2015 v 23:53 | Katka |  Zahrada
Adventní čas začíná nazdobením domu a domácnosti. Každý rok je to trochu jiné. Inspirací je mnoho, ať už na internetu nebo ve vzpomínkách na předvánoční pobyt v Rakousku.

Jeden rok jsme se pokusily s E o Santy z polen a nebylo to takové, jak jsme si představovaly. S letošním kouskem jsme spokojené. Dokonce neváháme si ho vzájemně chválit.

Když jsem si to spočítala, podílelo se na jeho zhotovení 9 lidí. Jeden přinesl inspiraci, druhý polena. Další věnoval desku a dokonce vyřezal plamínky a E s O je nabarvili a s tátou zasadili do knotů. T si vzal na pomoc dva kamarády a stloukl podložku, ke které přibil polena hřebíky. Pak vyvrtal otvory a zasadil plamínky.

Já jsem měla vcelku nenáročnou, ale zásadní roli. Otravovat tak dlouho a rozdělovat úkoly, až bylo hotovo. Pak jsem ještě vše zamaskovala do chvojí a vyfotila.

Vlevo inspirace, vpravo naše skutečnost
Až tady - na blogu - jsem si všimla, že by se první obrázek mohl jmenovat podle Jarmilky "Najdi kočku" Usmívající se


Kocour Bob

9. prosince 2015 v 23:32 | Katka |  Knížky
Motivačních knih dnes vychází mnoho. Asi proto, že společnost je, jaká je a člověk je v ní často ztracen, opuštěn, frustrován.... Popravdě - právě pro jejich množství mě někdy spíš odpuzují, než přitahují. V poslední době jsem jich pár přečetla. Vždy na doporučení dcery a vždy se mě dotkly, ukázaly mi další zdánlivě skryté pravdy a potěšily mě tím, že "to dobře dopadlo" nebo se ukázalo, jak krásný charakter má hlavní - nenápadný - hrdina.

Kocour na vodítku, kocour s šálou, kocour poslušně sedící u svého pána - no, není to tak časté, ale žádný div světa to není. Je to roztomilé, fotogenické.... Ale tohoto kocoura zná celý svět.


https://www.youtube.com/watch?v=MePaWG7g5FA
https://www.youtube.com/watch?v=1Y7gjjwTars
https://www.youtube.com/watch?v=uC2uyMEC_Xw

James Bowen žil v chráněném bytě a horkotěžko se držel nad vodou. Na jídlo, nájem a elektřinu si jen tak tak vydělával pouličním muzicírováním. Pravidelně docházel do protidrogového střediska a doufal, že se mu podaří vymanit ze své závislosti. To vše v Londýně, zatímco jeho rodina žila v Austrálii. Do svízelného postavení se dostal jen a jen vlastním přičiněním a toho si byl vědom, proto nevyhledal pomoc otce ani matky. Chtěl to dokázat sám. Těžko říct, zda by se mu to samotnému podařilo.

Rozhodně se necítil natolik v pořádku a dostatečně zabezpečený, aby se mohl ujmout toulavého kocoura, kterého našel jednoho dne na chodbě domu, kde bydlel. Kocour, kterému dal jméno Bob, byl zbědovaný, částečně olysalý, vyhublý a nemocný. James ho opravdu nechtěl mít u sebe doma. Netroufal si na sebe vzít takovou zodpovědnost. Ale Bob se neptal a prostě se vetřel. Když se v Jamesově péči trochu zotavil, začal ho J. brát s sebou do ulic, aby nebyl celý den v bytě sám. S údivem zaznamenal, že jeho výdělky jsou s Bobem vyšší, než bývaly bez něj. Lidé se zastavovali, fotili si rezavého kocoura, sem tam prohodili slovo a zanechali určitý obnos Bobovi na přilepšenou. Výdělek byl jistě fajn, ale ještě větší změna byla, že se lidé začali jinak dívat i na J. Vnímali ho jako člověka, ne jako otrapu, který "obtěžuje" svou hudbou a de facto žebrá.

James se ale stal trnem v oku jiným pouličním muzikantům. Protože mu záviděli, vyštípali ho z ulice. James se rozhodl zapojit do prodeje časopisu Big Issue (zřejmě obdobné jako Nový prostor u nás), což byl další krůček nahoru.
Spolu s pocitem zodpovědnosti (za Boba) rostlo Jamesovo sebevědomí a pocit uspokojení nad vlastní cestou vzhůru. Dokonce si troufl přijmout pozvání matky a po létech ji navštívit v Austrálii, svěřit se, čím vším prošel....
Bobova popularita v ulicích Londýna rostla a James přijal výzvu, aby svůj příběh sepsal. Tak vznikla kniha Kocour Bob
(A Street Cat Named Bob),


která se stala bestselerem a má už své pokračování Svět podle Boba.


Kniha má podtitul O přátelství a naději. Přítel Bob naprosto změnil Jamesův život. Tento příběh je skutečný a současný.
James a Bob ho žijí právě teď. Kéž by co nejvíc lidí, kteří jsou nebo se cítí být na dně, našlo svého Boba.

Šaman a Lékařka

6. prosince 2015 v 7:36 | Katka |  Knížky
Zatímco první část oblíbené trilogie Noaha Gordona (*1926) Ranhojič jsem viděla v podobě filmové, druhou část (Šaman) a třetí (Lékařka) jsem přečetla v klasické (tj. papírové) podobě.

Šaman


se odehrává a Americe v době občanské války zvané Sever proti Jihu (či Jih proti Severu). Léčitelské schopnosti provází rod Coleů po dlouhá staletí a čas od času se zrodí nositel "daru", výjimečný lékař s výjimečnou schopností cítit, kdy léčení postrádá smysl, protože z pacienta již život nezvratně odchází.
Takový je Rob J, který utekl před hrozícími následky své "politické" činnosti z rodného Skotska do Ameriky. Po tvrdé praxi v nejchudších čtvrtích velkého města se rozhodl připojit se k prvním osadníkům na původně indiánském území Illinois. Na rozdíl od většiny ostatních však Indiány respektuje, spolupracuje s jejich léčitelkou, zaměstnává je za solidní mzdu....Přesto je svědkem jejich vraždění a vysidlování.

Rob J je velmi citlivý člověk, což je důvod toho, proč se zapojí i do války. Nejprve pomáhá černochům na útěku, později se stane vojenským lékařem, ovšem bez příslušnosti k té či oné armádě.

Robův hluchý syn zvaný Šaman vždy toužil jít v otcových stopách. Přes nesmírné obtíže, způsobené jeho hendikepem, se mu to podaří a stane se z něj vynikajíchí lékař s coleovským "darem."

Kniha byla pro mě moc zajímavá, poučná a čtivá. Je to skutečně klasický western, historický román, detektivka, politický thriller, román o naději a zklamání, o válce a míru, o lásce a nenávisti, o přátelství a zradě, o rozumu a víře, o demokracii a zvůli, kniha nabitá dějem, prošpikovaná jemným humorem a ještě jemnější erotikou...
(databáze knih.cz)

Další nositelkou "daru" je Roberta J. Coleová - Lékařka,


který dosáhla vysoké odbornosti a velmi dobrého odborného postu v Bostonu. Po osobní prohře v podobě nevydařeného manželství hledá nový smysl svého života a nachází ho v horském městečku uprostřed nedotčené přírody, kde si otvírá soukromou praxi.
I zde pokračuje v pomoci ženám, které jsou ze závažných důvodů nuceny k rozhodnutí, zda přerušit své těhotenství či ne. Setkává se s tvrdými odpůrci potratů, kteří se nerozpakují použít proti ní a jejím kolegům hrubé násilí.

Ačkoliv bych tuto část trilogie označila jako nejslabší, jsem ráda, že jsem ji četla. Podle toho, jak ohmatané jsou exempláře, které jsem měla půjčené z knihovny, je vidět, že nás je takových hodně.