Leden 2016

Slíbený

27. ledna 2016 v 15:50 | Katka |  Ruční práce
Obvykle své sliby plním. Pokud zasáhne "vyšší moc", nemám z toho dobrý pocit. To se stalo letos před vánocemi Nerozhodný

Nedávno jsem slíbila MK do ČH podnos - tady je. Bude se líbit?


3/52

25. ledna 2016 v 6:06 | Katka
19. 1. - na dlooouhé procházce se psy jsem nejvíc oceňovala nádherné slunečné a mrazivé počasí a svoje boty. Pohory koupené přes internet - riskantní podnik - a takové pohodlí a teploučko. To se to pochoduje.

20. 1. - s dcerou jsme byly na dlouho avizovaném filmu Lída Baarová. Předpremiéra se hodila k tomu, aby byla pojata jako dámská jízda, což spočívalo v tom, že jsme dostaly trochu šampíčka a ochutnaly jsme vynikající čokoládové pralinky z hradecké cukrárny Mlsoun. Na sedadle každá návštěvnice (mužů tam bylo opravdu pomálu) našla různý propagační materiál, vzorky balzámu na vlasy a BB creamu od Garnier. Pak jsme se ještě mohly těšit, že bude naše místo vylosováno a obdržíme jednu z cen....tak jsme se těšily....leč nedostaly jsme zrovna my dvě nic Mrkající
Hezké bylo, jak se na film smluvily celé party dívek a žen a jak si to užívaly.

21. 1. - hlídat hodné mimino je radost. O tom, že Toníček je hodný, svědčí i to, že jsem k němu za celou noc nemusela ani jednou vstávat a taky nové rukavičky, které jsem upletla během jednodenní služby.
Toulali jsme se spolu okolo Opaťáku. Místo hojně navštěvované v létě má své nesporné kouzlo i v zimě. Zvlášť v tak krásný slunný a mrazivý den, jako byl dnešek.



23. 1. - další z vydařených procházek. Psům jsme dali tak zabrat, že cestou zpět k autu už polehávali a vykusovali si z tlapek zmrzlý sníh. Doma pak - jak jinak - byli mooooc hodní.

24. 1. - trochu morbidní, ale přece radost. A ne malá. Jsem ráda, že mě přes noc přešly bolesti zad. Nevím proč, jestli z námahy nebo zimy nebo dlouhého sedění, ale záda bolela nesnesitelně, což mě vedlo k těm nejhorším myšlenkám, že budu muset na pohotovost a oni mě nechají v nemocnici. Zdá se, že teplo jim dělá dobře. Manžel mluvil něco o využití naší na zimu dobře osrstěné kočky.....ale jak ho znám, tak by to neudělal Mrkající

Lída Baarová

24. ledna 2016 v 12:39 | Katka |  Kultura
Lístky na předpremiéru jsem měla koupené už dááávno. Chtěla jsem jít s hradeckou dcerou. Později se to vyvinulo ještě líp - po filmu jsem přespala u nich a ve Čt hlídala Toníka.

Na ČSFD film (zatím) nedosáhl ani na hranici, která by ho zbarvila červeně, zdá se tedy, že diváci nejsou zatím nijak nadšeni. Můj názor je takový, že jsou ve svém hodnocení ovlivněni klíčovým momentem hereččina života - vztahem s ministrem propagandy Goebbelsem a hodnotí tedy celý film z morálního hlediska (což je logické).

A já? Já nevím. Tak, jak je to podáno ve filmu:

- víme, co se má a co se nemá. Ale víme také, jak bychom se zachovali v té které situaci my? Já nemám o sobě tak strašně vysoké mínění, abych na 100% věděla, že bych vždycky, za všech okolností zůstala věrna vyššímu principu mravnímu a troufala si rezolutně a jednoznačně někoho odsoudit.
- víme, že žárlivý partner je často příčinou nevěry. Že svůj protějšek neustálými výčitkami v podstatě nažene do jiného vztahu. Podobně partner LB přispěl k tomu, že jej opustila (ženatého, bez velké snahy o ukončení manželství) a přijala Goebbelsovu nabídku.
- herečka osobně nikomu neublížila
- svého výsadního postavení využila, aby pomohla některým tvůrcům právě natáčeného filmu
- ze vztahu neměla osobně velký prospěch

Celý film je prokládán setkáním novinářky se starou, zlomenou Lídou Barrovou. Novinářka v závěru říká, že k tomuto rozhovoru přistupovala se záměrem odsoudit LB, neboť lidi jako ona dostali i její prarodiče do plynu. Nakonec ale uznává, že trest vysoce převyšoval vinu LB.

P.S.: Po stránce technické se mi film líbil moc. Hudba, kostýmy, hlavní představitelé a jejich výkony.....


P.P.S.: Nejsem příliš podrobně seznámena s dokumenty, ze kterých (možná) lze vyčíst pohnutky, činy a jejich následky LB. A ani po nich nechci pátrat. Ani mě to moc nezajímá. Nemám zájem někoho odsoudit neboť jsem nikdy nebyla v jeho kůži a dnes už stejně nikdo nezjistí, jak přesně všechno bylo. Daleko důležitější se mi jeví zůstat v sobě doma a tam se snažit mít uklizeno. A stejně za sebe nemohu ručit, že moje skutky budou vždy a každým dobře hodnoceny. Důležité je být srovnaný sám se sebou. Vlastní uspokojení nebo naopak výčitky svědomí jsou tím nejdůležitějším hodnocením.

Dostihy nebo procházka?

19. ledna 2016 v 18:11 | Katka
Krásné slunečné a mrazivé počastí trvá už asi tři dny. Dnes jsem nečekala s procházkou až po práci, kdy už nesvítí. Byli jsme s psími kluky na dloooouhé a vydatné tůře. Nejvydatnější byla pro mě, protože krotit tu bandu nezvedenou, vedenou šedákem, to je úkol pro trpělivého siláka. A to já nejsem. Přesto to byla nádhera.

Cestou - necestou


I stromy mají své problémy


Vypuštěný rybník Rábiš


Vlčí hora na horizontu
Lesní křižovatka "U dubu


Stále na útěku


Ve zkoušce odvahy hravě zvítězil Goro


Pár vteřin zklidnění (pod strašnými pohrůžkami) a je z toho trojportrét


Zklidňující tapeta



Konečně dají pokoj....Mrkající


První jarní

18. ledna 2016 v 20:58 | Katka |  Ruční práce
První jarní košík je na světě. Jsem horší než obchoďáky? Ne - těším se, že ještě bude ta pravá zima. Ale košík chci předat cestou do Brna počátkem února....tak proto Usmívající se


2/52

18. ledna 2016 v 6:53 | Katka
11. 1. - už víc než rok chodím na angličtinu. Neučím se, což mi ale pan učitel nevyčítá. Povídáme, jak mi moje zakutané znalosti stačí, často se divím, že vím, o čem ani nevím...S vyplazeným jazykem Skoro vůbec ale nedělám to, co má smysl - neposlouchám anglické filmy, texty, rozhovory....prý stačí 3 min, ale DENNĚ. Jsem nenapravitelný lenoch. I tak mě ale naše hodiny baví a trošinku jsem se otrkala. Když jsem ještě sem tam něco přece jen poslouchala, dokonce jsem si vypsala nějaké motivační věty a připíchla si je na nástěnku, abych je měla stále na očích. Jedna z velmi důležitých, zvlášť pro dobu depresivní, je MAKE MORE, WHAT MAKES YOU HAPPY. Věta tam visela a visela....a nic.
A dnes jsem se podle ní naprosto intuitivně zachovala. Počasí pod psa, poletovala jsem po městě, vyřizovala různosti a byla mi zima....na 10 min jsem zalezla do solárka....ne že bych zhnědla, ale ohřála jsem se a prosvítila a bylo mi fajn. Stejně jako kdysi dávno, když jsem se solárkem začala a pak nadlouho přerušila. Proč? To nevím. Naordinovala jsem si pravidelná opakování.

13. 1. - dnes jsem byla sama doma. Poté, co jsem vzdala film Osm hrozných. Když se ostřílené dceři zdál příliš masakroidní, tak já bych z toho měla trauma.

A tak jsem si krásně odmočila nohy a obrousila zbyteček ošklivé tvrdé kůže na hranách pat. Jinak se mi nohy po aplikaci vánoční peelingové masky na nohy, o které jsem psala, nádherně oloupaly a "omladily." Tímto podávám zprávu, že to funguje. Při "pedikůře" jsem koukala na Tv.

- už dlouho se mi nějaký film nelíbil tak, jako western Appaloosa. Dva sympaťáci - nájemní strážci pořádku šerif Virgil Cole a jeho pomocník Everet Hitch v podání Eda Harrise a Viggo Mortensena, k tomu "úžasná ženská" (Renée Zelwegerová), ženská proradnost a chlapské přátelství - možná naivní a romantické, ale mně to tak sedlo....Usmívající se A ono to má jen 62% Překvapený

"...je těžké ji trochu nepolíbit, když tě ona líbá....ale odstrčil jsem ji...Já patřím k tobě, stejně jako ona patří k tobě." (Everet)

"...je úžasná. Pěkně se oblíká, umí hrát na piano i vařit, jí se zavřenou pusou, denně se myje....bohužel vojede každýho chlapa, kterýho potká." (Virgil)

14. 1. - hodně dlouho jsme sháněli po městě volnou a šikovně umístěnou vývěstní skříňku, abychom měli kde propagovat dobrovolnické centrum. Když už jsem myslela, že je to nemožné, podařilo se získat krásnou, vysokou a dokonce na pěší zóně. Nějakou dobu jsem ji plnila papírovými materiály, ale nebylo to ono. Přece jen je tam vlhko a všechno se časem zkroutilo. Zato dnes! Za ne příliš velký peníz jsme s místní firmou vytvořili stálou desku, na kterou budu vyvěšovat pozvánky na aktuální akce a následně fotky z nich.
Moje radost je v tom, že jsem objevila firmu, se kterou se dobře spolupracuje, dokonce mi desku dovezli až na místo, a taky v tom, že se HNED podařilo ji nainstalovat.

Takhle to vypadá (byl sice slunečný den, ale foťák mlel z posledního - asi už neměl sílu zaostřit)


15. 1. - jen týden jsme neviděli Toníčka a on už je zase jiný. A je u nás na víkend Usmívající se Po namáhavém pracovním týdnu byla pro mě procházka s kočárkem velkou odměnou a relaxací. Nejprve jsem se vnoučkem pochlubila několika kamarádkám a pak jsme šli do lesa a na louky....
Doma jsme si pak dlouho hráli a nakonec - ještě před koupáním - jsme oba usnuli. Přesto neslyším shora žádný ryk, tak asi usnul znovu. A já, protože mám naspáno, si užívám klidu ztichlého domu, vařím čaj i kávu, koukám na monsieur Poirota, o němž právě čtu knížku, trochu pletu i háčkuju.....pohodový páteční večer. Však si ho tento týden opravdu zasloužím. Mrkající

17. 1. - takhle krásně bylo dnes na Zvičině

( foto z Fcb Královédvorsko)

A já tam byla. S dcerou a manželem a běžkami. Ty běžky byly trochu předčasné, protože i když je to na pohled paráda, sněhu je málo, takže přes pole cukají hroudy za nohy. Tudíž jsme se i vyváleli Smějící se Co je ale nějaký pád proti jiskřícímu prašánku a výhledům....až "za moře."

1/52

10. ledna 2016 v 19:44 | Katka
5. 1. - když už dva dny sedím nad hromadu papírů k vyřízení u počítače, kterému se v hlavě všechno pomotalo v průběhu upgradu účetního programu, tak jen těžko hledám hezké chvilky uplynulých dvou dnů.

Ale přece (možná trochu přízemní) radůstka. Dnes poprvé jsem jedla špenátovou polévku. I když jsem si ji předsatavovala jinak (jako vodu hojně zabydlenou sinicemi - třeba... Mrkající), byla výtečná. Nebyla mixovaná, plavvaly v ní lístky špenátu a sražená vajíčka, asi v ní byla kysaná smetana a samozřejmě česnek. Určitě se nechám inspirovat. Špenát jako takový mají u nás všichni rádi, husté polévky taky, tak to musí mít úspěch.

6. 1. - v závěru pracovní směny se zdálo, že už jsme problém s rozhašeným programem zdolali. Bojím se moc jásat, aby se tam nepokazilo ještě něco. Mezitím se ale projevil problém v jiném programu a zákaznická podpora funguje pod psa....to abych měla co dělat zítra. Úspěch tedy jen částečný.

- "My se teď máme jako na zámku, viď?" opakoval několikrát manžel. To proto, že se dnes podařilo opravit chybu v nastavení topné soustavy u nás doma. Problém nastal 1. 1. a my do dneška trochu zmrzali.

Nový rok začíná nějak divně. "Určitě si tu smůlu vyberete teď, zpočátku roku a dál už to bude prima," uklidňovala mě dnes paní fyzioterapeutka při masáži. Masáž to je velká příjemnost. Proto si dám příští týden repete.

8. 1. - problémy s pomotanými programy pokračovaly až do dnešního poledne. Za odpoledne jsem pak nestihla vše, co jsem měla, na což jsem si zvykla, ještě pořád není pět minut po dvanácté, ale pět minut před...takže si věřím, že to stihnu v pondělí.
Navečer jsme očekávali návštěvu, ze které jsem neměla radost a to proto, že k našim třem psím divochům měla přijet ještě fena. Naši kluci byli nedávno na procházce označeni majitelkou fenky neznámé rasy jako "vypatlanci, kteří napadají i čuby...." No, je na tom hodně pravdy. Proto jsem nebyla nadšená z toho, že strávíme tak neklidný a rušný víkend.
K psychické únavě z nepovedeného pracovního týdne ještě toto.... Nějak to přišlo samo, že jsem nic pro návštěvu nepřipravovala. Ani spaní, ani úklid....přišla jsem pozdě a postarala jsem se jen o večeři. A nějak vše zafungovalo tak, jak mělo. Po páté hodině odpolední jsem přišla do uklizeného bytu, odkud zmizel i zvadlý vánoční stromeček....Když manžel viděl, že se nijak nehodlám angažovat, dokázal najít příslušné ložní prádlo, rozvrhnout kdo kde bude spát.....Překvapený

9. 1. - aby nás nebylo málo, byl nám na sobotu ještě svěřen ke hlídání Toníček. Pravda ovšem je, že jsme se sami nabídli. Jakoby i on věděl, že moje nervová soustava má své meze, byl zlatý. Usměvavý, pěkně spal i papal....náplast na pocuchané nervy.
Z rušné domácnosti jsem ráda odešla relaxovat ke koním. Sbírat po treku zbytky nedojedeného sena a kydat v boxech, je za podobné situace odpočinková záležitost Mrkající

10. 1. - hodnotím-li průběh návštěvy, vše dopadlo líp, než jsem si představovala. Psi se do sebe průběžně pouštěli, a to velice hlučně, ale všichni čtyři přežili bez zranění. Vlastně si "jen" nadávali. Dokonce mě přesvědčili, že by byli schopni oplatit návštěvu. Už roky jsme nebyli u manželova bratra právě z důvodu příliš velkého počtu členů naší psí smečky. Lákají nás na běžky na Šumavě a po zkušenosti tohoto víkendu....snad....možná....přijmeme pozvání Mrkající

Chvíle, kdy odjede návštěva, byť velmi milá, patří k těm, které mám moc ráda. Tentokrát jsem klídek po bouři strávila hodinovým jogovým cvičením na bolavá záda a potom při další z epizod oblíbeného Hercula Poirota.

Prémii k pohodovému večeru mi přinesl manžel. Je to RUM. Nestává se ze mě alkoholik, nýbrž jsem objevila, že není rum jako rum. Před Vánocemi jsme byli pozváni na degustaci rumů do podniku, kde jich mají na 1300. Naši pánové degustovali a my jim očuchávaly pět vzorků z oblasti Trinidad a Tobago. Jsem naprosto nadšená z toho, jak úžasný rum může být. Jak je voňavý, jak se jeho aroma rozvíjí, mění, co všechno se v něm dá vycítit....vanilka, citrusy, pryskyřice, káva i kakao....sice to nechápu, jak je to možné, ale pro mě je to krásný objev.
A počátkem února jdeme na další kolo degustace. Zase z jiné oblasti.Tolik moc jsme chválili, až jsme dostali další.

53/2015 nebo 0/2016

3. ledna 2016 v 23:16 | Katka |  (ne)malé radosti
První tři dny nového roku jsou podle kalenáře ještě padesátým třetím týdnem roku starého. I když letošní únor bude mít o den víc (svých narozenin se dočkají "věčně mladí šťastlivci" narození 29. února), týdnů bude mít tento rok o jeden méně než jeho předchůdce. No, nějak se to musí udělat, aby to v kalendáři vycházelo Mrkající. Pro nás obyčejné lidi jsou to údaje bez zvláštního významu. Život běží a je mu fuk, jestli je rok přestupný nebo normální...

1. 1. - svátečně jsme poobědvali ještě společně v šesti dospělých s jedním miminem a po obědě jsme osaměli, což neváhám zařadit mezi (ne)malé radosti. Bylo báječné trávit svátky i dny mezi Vánocemi a Novým rokem společně, ale takové klidné odpoledne bez lidí jsem taky ocenila. Zabývala jsem se ne příliš oblíbeným tříděním papírů ve stole a pak jsem strávila šťastnou hodinku žehlením a sledováním Všechnopárty. A bylo mi moc fajn.

2. 1. - když je dům plný návštěv, těžko se dá vyrazit na půldenní tůru. Dnes to ale šlo. Vyrazili jsme s manželem a kluky knírači na stejnou trasu jako 30. 12. 2012, tedy přes Kohoutov na Vlčí horu a na Výšinku. Tentokrát jsme se ale z Výšinky nechali odvézt autem. Oficiálně a popravdě pro to, že cesta dál by vedla kus po slinici, což se psy na vodítku, kteří po 8 km pořád táhnou jako čtyřkolka s pořádně silným motorem, není příjemná záležitost. Druhá pravda je, že jsem si ráno vůbec nebyla jistá, jestli to ujdu Mrkající
10 km v nohách nám pak dalo "morální podporu" pro volbu zůstat celé odpoledne v pelechu Smějící se
To jsem si ale jen myslela, že se budu válet, pak se jen osprchuju a půjdu spát. Byla jsem donucena - pomoc! - po tom, jak jsem se zrasovala, ještě hrát pinec. S manželem, E a O.
Před tím jsme jim ale byli ukázat skvostné vánoční osvětlení domu Bauerových v Jaroměři - Josefově.
http://nachodsky.denik.cz/zpravy_region/na-vanocni-osvetleni-domu-se-lide-jezdi-divat-i-z-daleka-20151227.html

l

https://www.youtube.com/watch?v=6HxnlP68Urg

3. 1. - jakpak je to dlouho, kdy jsem si libovala tichý dům? A dnes už se mi stýskalo po miminu. Protože jsme stejně vezli mladé k vlaku, udělali jsme jim radost tím, že jsme je odvezli AŽ do Pardubic a my jsme si domluvili hlídání Toníčka. Rodiče si mohli v klidu nakoupit a zajít do kina. Malej Tonda nás potěšil a taky nám dal zabrat. Je neuvěřitelné, kolik takové mimino, navíc s rýmičkou, vykoná pohybů, kolik vyžaduje pozornosti a jak rychle se mění. Rozloučili jsme se předevčírem a dnes - v domácím prostředí - nám předvedl věci nevídané. Sotva se naučil převalovat na bříško a zpět, je mu to málo a na klíně se nožkama zapírá, až se postaví.

- zítra začíná oficiálně pracovně nový rok. Na to je třeba řádně se vyspat.
Dobrou noc Usmívající se

Nezahálela jsem

2. ledna 2016 v 15:32 | Katka |  Ruční práce
I když jsem si ručními pracemi přivodila neustálou ztuhlost krku a šíje provázenou bolestmi a sníženou hybností, i když jsem ruční práce hodně omezila, úplně s nimi skončit nedokážu. Ani nechci. Teď už delší dobu nevím, do čeho se pustit. Chtělo by se mi, ale nemůžu přijít na to, do čeho by se mi jednak chtělo, jednak by to někdo chtěl a potřeboval. Dnes jsem inspiraci našla na osvědčeném blogu, tak už se těším.

Je to už hodně dlouho, kdy jsem si koupila sadu na vyšívaný ubrousek. Moc se mi líbil motiv a barva by se mi hodila do kuchyně....ale vyšívat se mi nechtělo. Pryč jsou časy, kdy jsem vstávala o hodinu dřív, abych si před odchodem do práce trochu zavyšívala. Časem se sada hodila dceři....a ještě časem jsem dostala vyšitou dečku jako dárek.....stylem "dodělej si sama." Trvalo to dost dlouho, ale nakonec jsem spokojená. Přiháčkovala jsem lem. Toto háčkování jsem začala na dovolené a moc mě bavilo, protože to jde hezky a vypadá to dobře. Kamarádka si stejnou krajku udělala do proskleného příborníku ve starém stylu.


Před Vánocemi jsem ještě v termínu dokončila dárky - dvě šály stejným způsobem jakým jsem dělala béžovou do podzimní výměny. Jedné dceři šedo-černo-bílo-purpurový melír, druhé hnědý melír a ještě návleky na nohy podle tohoto vzoru.


Pomalu ale jistě abych se pustila Toníčkovi do nového svetříku, nějaký jarní model s méně teplou čepičkou.... Roste totiž jako z vody. A když mu mamka moje modely obléká a navíc její kamarády babičku chválí, tak to se pak pěkně dělá.

Zlodějka knih

2. ledna 2016 v 7:17 | Katka |  Knížky
Konečně jsem se dostala k přečtení knížky, která byla předlohou k filmu (http://jaaquarius.blog.cz/1401/zlodejka-knih), o kterém už jsem psala.
Tituly mladého australského spisovatele Markuse Zusaka jsou jeden za druhým lepší a lepší. Neumím si představit, jak bude vypadat další román (pokud autor nějaký chystá).

Obálka původního vydání a obálka vydání "po filmu" s hlavní hrdinkou (Sophie Néllise) na titulní straně


Dojímavý příběh se zvraty zasazený do malého německého města (Molchingu) za 2. sv. války nám dává poznat, jak prožívali válku prostí němečtí lidé. Zlodějkou knih je Liesel Memingerová (dcera pronásledovaného komunisty) žijící v rodině svých pěstounů - Hanse a Rosy Hubermannových.

Rudy Steiner je Lieselin spolužák. Kluk bojovný, krásný blázen, který je schopen natřít se celý načerno a trénovat, aby běhal jako Jesse Owens. Nad Liesel vždy drží ochrannou ruku, protože začlenit se do dětského, často krutého, kolektivu není lehké, zvlášť, když L. zpočátku neumí ani číst. R. je typická "čistá rasa," na což doplatí jeho otec. Stejně jako Hans Hubermann je i přes vyšší věk povolán do armády. On za to, že nedovolili, aby byl Rudy umístěn v internátní škole "pro nadlidi", Hans zase za to, že podal Židovi z pochodu do nedalekého Dachau chleba. A to se ještě ani nepřišlo na to, že několik let skrývají ve sklepě židovského muže, syna Hansova spolubojovníka z 1. sv. války, díky kterému Hans nepřišel o život.

Uvádím jen maličké střípky z košatého příběhu. Někteří recenzenti v něm postrádají akci. Já jsem si naopak vychutnávala vykreslení charakterů a jejich změny ve vypjatých situacích. Tak, jak probíhala válka a měnily se poměry, některé postavy se měnily s nimi, jiné se naopak držely stále svého. Jejich základní rysy se zvýrazňovaly.

Zusak je mistr neobvyklých slovních obratů a přirovnání. V tom je typický. A to mám ráda. Bylo tomu tak i v jeho prvních knížkách Roky pod psa a Smečka rváčů. Zatímco tam byl jeho vypravěčský jazyk střídmý, což korespondovalo s věkem hlavních hrdinů, zde je výpravný a jeho obraty jsou pro čtenáře objevy. "jo ahá, takhle to myslel....no ano, je to tak, ale já bych na to nepřišla..."

Liesel setřásla zástup a vstoupila do proudu Židů, proplétala se mezi nimi, až ho mohla levačkou popadnout za paži.
Jeho tvář spadla k ní.
Jeho tvář se natáhla dolů, když zakopla, a ten Žid, sprostý Žid jí pomohl vstát. Stálo ho to všechnu sílu.
"Tady jsem, Maxi,"řekla zas."Tady jsem."
"To je k nevíře..." Slova Maxi Vandenburgovi odkapávala od úst. "Ty jsi vyrostla." V očích měl ukrutný smutek. Měl je nateklé. "Liesel...dostali mě, je to pár měsíců." Hlas byl zchromlý, ale dál se vlekl k ní. "Na půl cesty do Stuttgartu."

Proud Židů byl zevnitř jediná temná pohroma z nohou a rukou. Rozedraných uniforem. Nikdo z vojáků ji zatím neviděl, a Max ji zapřísahal: "Musíš ode mě pryč, Liesel." Dokonce se ji snažil odstrčit, ale měla na něj moc velkou sílu. Maxovy vyhladovělé paže s ní nic nezmohly, a ona šla dál, uprostřed špíny, hladu a zmatku.
První voják si jí všiml až po dlouhé řadě kroků.
"Hej!" zařval. Ukázal karabáčem. "Co tam děláš, holka?" Mazej pryč."

..............

Když promluvila znovu, z úst jí vyklopýtaly otázky. Do očí se jí snažily vedrat horké slzy, ale ona je ven nepustí. Bude lepší, stát tam rezolutně a hrdě.

...........

Max Vandenburg zůstal stát.
Neklesl na kolena.
Lidé a Židé a mraky se zastavili. Dívali se.
Max tam stál, díval se nedjřív na dívku a pak se zahleděl přímo do nebe, a nebe bylo širé a modré a velkolepé. Na silnici padaly nahodile, nádherně, těžké sloupy - sluneční světelné pilíře. Mraky se prohnuly v zádech, podívaly se dozadu a zase vyrazily .
"Dneska je tak krásný den," řekl, a hlas měl na kousíčky. Skvělý den na umírání. Takový den je na umírání skvělý.
Liesel došla k němu. Měla takovou kuráž, že natáhla ruce podržela v nich jeho zarostlou tvář. "Jsi to vážně ty, Maxi?"
Tak nádherný německý den a jeho pozorný zástup.
Políbil ji do dlaně. "Ano, Liesel, jsem to já," a jeho tvář se držela dívčiných rukou a on jí plakal do prstů. Plakal, zatímco se blížili vojáci a skupinka nestydatých Židů tam stála a dívala se.

.............

Moje hodnocení zní - ROZHODNĚ DOPORUČUJI!

P.S.: Stálo by zato číst ji znovu a pozorněji. Poprvé se čte pro děj, podruhé pro krásu slov a větší prožitek. Takové pocity z některých knížek mívám, ale jen asi tři jsem opravdu četla víckrát. Byly to V Brooklynu roste strom, Hledači mušlí a Cesty. Chce to čas a klid, které stále postrádám.