Únor 2016

O spaní - 1. Chrápu, chrápe, chrápou...

29. února 2016 v 7:02 | Katka |  Táta a ti druzí
Že si občas přichrupnu, když se mi hodně dobře a tvrdě spí, to jsem věděla. Ale ty hrozné zvuky, které vydávám od nedávna, těch se lekám až k probuzení. Zatím. Ale já si určitě brzy zvyknu, stejně jako si zvykl můj manžel, můj kamarád, mí psi....

Je to tak, už nechrupu, ale chrápu. Já za to ale, stejně jako všichni ostatní chrapouni, nemůžu Nevinný. Stalo se něco a to za to může. Protože je to nové, cítím, jakoby mi měkké patro nějak ochablo, povolilo se, napůl zastře dýchací otvor a to chrápe samo. Další z důkazů přibývajících let? Překvapený

O tom, jak hrozné je spát s chrápající osobou, by mohl vyprávět kde kdo. Moje dcera proplakala půl noci zuřivým pláčem, protože nám bylo dopřáno trávit noc s kamarádem, jehož chrapot je už dávno pověstný. Nepomohl ani chirurgický zákrok, který měl být ale prvním stupněm z asi tříetapové léčby (kamarád je trochu měkota a dál se nedostal).
Bylo to na lyžařském zájezdu. Věděli jsme o jeho "neřesti", ale nedalo se nic dělat, spalo nás pět v jedné ložnici. Jako z udělání usnul s mohutným rykem první. Přistoupila jsem k jeho posteli a povídám (potichu) "otoč se a nechrápej nebo tě tím polštářem udusím." On vylítl, vyděšenej jak zajíc, vzorně se otočil ke zdi a okamžitě začal řvát nanovo.

Jednou jsme s nimi byli v autokempu. Já s manželem jsme spali ve stanu, on se svou ženou v obytném přívěsu. Lilo jako z konve několik dní a on pojal laskavou myšlenku, že mi umožní vyspat se pohodlněji a v suchu a vymění si se mnou místo.
Proč ne? S usínáním problém nemá, zvlášť po vydatném cyklovýletu. Ještě bylo světlo a v našem stanu už se řezalo dříví pro pobavení kolemjdoucích. Okolo půlnoci se scházeli obyvatelé z přilehlého stanového okolí a svorně nadávali - "já tam snad hodím pumu...." Manžel, zvyklý z dlouholetého soužití na kolejích, se do spacáku dusil smíchy a kamarád se o svém prohřešku dověděl až ráno. Pak se plížil do umývárny okolo celého kempu, jen aby sousedi nepoznali toho, kdo je celou noc udržoval v bdělém stavu.

Můj manžel spával jako robě. Ale už dost dlouho tomu tak není. Nezlobím se na něj, ale někdy je nutný zásah, abych vůbec usnula. Nejsem surová. Dotknu se ho, on se okamžitě probudí a vyhrkne "ty taky chrápeš," aniž by mě pustil ke slovu, otočí se.....a chrápe dál Nerozhodný. Prostě když spím, nevím, co dělám....

Chrápou i naši psi. I to má svoji příčinu. Od veterinářky mám informaci, že některá plemena mají dýchací trubici ne dost pevnou, vleže se jim trochu bortí a proto prý chrápou. Jedním z takových plemen jsou knírači. A ty právě máme nejraději. Goro ale knírač není a chrápe taky.

To, co jsem zde napráskala na ostatní, je s odstupem času úsměvné. Méně úsměvné je to, že od teď už podobné historky budou i o mně. A nedá se s tím nic dělat. nebo ano?

8/52

28. února 2016 v 16:25 | Katka |  (ne)malé radosti
23. 2. - Toníček má první zoubek. Já ho nenašla, ani jsem se nesnažila. Nechtěla jsem tu výsadu hodnou odměny v podobě nových šatů vzít mámě. Ta s ním má nejvíc práce. Pro mě je radost to, že jeho růst neobrečel, ani jiné trmapoty s tím nebyly spojené. Je to holt šikulka.
A od 7. 3. ho budu každé pondělí hlídat neb máma bude v práci. Jak já se bránila, že hlídací babičkou NEBUDU. A tohle jsem víceméně spískala sama. A ráda Usmívající se

26. 2. - celý týden trpím jako zvíře se zatuhlým krkem, což sem nepatří, protože radost to není ani malinkatá. Dnes konečně po 4. injekci se zdá, že trošinku svítá....je mi znatelně líp.

Stylem všechno zlé pro něco dobré musím uznat, že se manžel velmi snaží. Dělá sám od sebe to, co nedělává, pokud jsem zdravá, ani na moje výslovné přání. I tak neoblíbené práce jako úklid po psech - luxování, zametání, dokonce mytí podlahy. Jsem za to moc ráda a co bude, až se uzdravím, o tom nemám raději zbytečné iluze S vyplazeným jazykem.

27. 2. - moje včerejší radost byla předčasná. Bolest a bezmoc - taková byla noc i dnešní dopoledne.
Ze zoufalství sedím před Tv a pouštím si staré pořady. U 13. komnaty Veroniky Žilkové přichází úlevý pláč. Paradoxní situace. Tolik bolesti a vyjde z toho posílení.
Dnešní úlevnou injekci jsem dostala od veterinářky. "Seženete si někoho, kdo vám to o víkendu píchne?" To je dnes péče lékaře....

28. 2. - protože po injekci je pár hodin líp, hraju si v té době na zdravou hospodyňku. Je třeba trochu uvařit. Vařím rychle, ale i chutně. Alespoň nám to chutná.

Dnes jsme měli polévku od včera (z brambor, 1 jitrnice a 1 vajíčka) a ovocná kuřecí stehna dle vlastní fantazie. Kdo nemá rád nasládlé maso, asi by mě nepochválil, ale my si pochutnali.
Dvě stehna jsem rozdělila na čtyři menší kousky, ty osolila a opepřila a posypala kurkumou, poprášila hladkou moukou.
Orestovala na zesklovatělé cibuli, pak zakapala šťávou z jednoho pomeranče a dusila trošku podlité s pokrájeným jablkem a sušenými brusinkami. Na závěr jsem vše zalila smetanou (já měla k dispozici jen ke šlehání, ale stačila by obyčejná) a nechala spojit.
Podávala jsem to s rýži parboiled.

Na jednu (ne)malou radost tohoto bolavého týdne bych málem zapomněla. Dostala jsem od kamarádky tibetskou kefírovou houbu. Už jsem ji za svůj život asi dvakrát měla a vždycky jsem se jí za její služby "odměnila" po čase vyhazovem. To proto, že jsme nestíhali jejímu tempu. Tenkrát ale nebyl internet a nevěděla jsem všechno to, co se píše v uvedeném odkazu.
Popíjím a dnes jsem z něj upekla rychlý ovocný koláč - díky, Blanko Usmívající se Tento rozpočet je bezvadný v tom, že je tak akorát pro dva lidi na dva dny. Jo, jo - když děti vyletí z domu, je problém naučit se vařit v malém. Zvlášť když se poměrně rychle střídají situace,kdy nás je plný dům s těmi, kdy jsme sami dva.
Taky přemýšlím, kdo bude na houbičku hodný a bude si jí považovat....množí se potvůrka fakt rychle. Kdyby byl zájem - stačí napsat a ráda pošlu Usmívající se.

Radost, o kterou bych se klidně ochudila, mi udělaly tři ženy, které byly velmi ochotné pomoci mi v nouzi. První byla naše paní veterinářka. Píchla mi injekci bez zábran, ale jinak než ten, kdo je zvyklý ošetřovat lidi. Sama říkala, že píchat do "nahaté" kůže je divné a že má stejný problém se psím plemenem peruánský naháč. Nabádala jsem ji, ať mi to tam tlačí po-ma-lič-ku, ale zvyk je holt železná košile, tak mě dnes trochu bolí pravá půlka. Ospravedlňovala se, že to chtěla mít rychle za sebou, protože si nebyla jistá, jestli ji nepokoušu.... Musím uznat, že zvířata jsou mnohem statečnější. Ani psi, ani kočky ani koně si nikdy nestěžovali S vyplazeným jazykem
Na dnešek jsem byla domluvena s kamarádkou, vrchní sestrou z dětské léčebny. Ta nás nádavkem ještě pozvala na oběd. My jsme ale pozvání nevyužili, protože se velice ochotně nabídla naše sousedka, jen ať prý ji navštívíme v práci neb má službu. Protože mi každý výmol a nerovnost, přes kterou jedeme, působí dost nepříjemnou bolest, zvolili jsme kratší cestu a tím přišli o ten oběd....

Dobrý člověk pořád žije. Přesto bych byla ráda, kdybych už to konečně mohla přestat zkoumat, kdybych byla zdravá. Táhne se to Nerozhodný

7/52

24. února 2016 v 21:34 | Katka |  (ne)malé radosti
Ještě před odjezdem na hory se mi podařilo nejen odeslat první kontrolní hlášení, ale ještě k tomu jsem dostala zprávu, že bylo přijato tam, kam patřilo. Pořád ale s jistotou nevím, jestli je tudíž vše v pořádku, protože celý systém je složitý. Moc nevěřím tomu, že to může něco pozitivního přinést.

Na to, jak se mi na hory nechtělo a když už, tak alespoň nemuset lyžovat, se prodloužený víkend co se lyžovačky, ubytování, poznání nové oblasti (Lungau - Rakousko) a jejích některých kulinářských specialit, společnosti, cestování, řešení krizových situací (troška bloudění a absence kuchyňky)...vydařil.

Taštičky plněné tvarohem a bylinkami



Středisko Obertauern



Kostel v Thomatalu


Hřbitov v Thomatalu, farář (biskup) Valentin Pfeifenberger - +2014, žlutá budova "náš" penzion Grübel, růžová - škola


Závěr výletu byl v pondělí týdne 8. a ten rozhodně do této rubriky nepatří. Alespoň zatím Zamračený

Žena v barvě vlčího máku

24. února 2016 v 21:06 | Katka |  Knížky
Myslím, že Žena barvy vlčího máku je v každé z nás. Která by nechtěla, aby k ní v pozdním věku byl někdo galantní, sledoval ji s obdivem, probudil ji z dlouholetého stereotypu sice pohodlného, ale taky (přiznejme si) občas nudného. Zvlášť pokud ten nový má vlastnosti, které jsme u toho starého nejprve bolestně postrádaly a pak jsme rezignovaly a raději jsme si tak nějak zvykly Mrkající

O tom je krátká knížečka, kterou u nás známe spíš z jeviště s Hanou Maciuchovou pod názvem Žena vlčí mák. Dlouho jsem po ní pásla a divadla jsem se nedočkala. O to víc jsem se tedy těšila na knížku. A celkem nic.... Jen ten leitmotiv. Jinak je to příliš krátké, pro mě povrchní, než jsem se nadála, byl konec. Takže zklamání a odfajfknutý bod č. 2 - kniha poprvé vydaná v r. 2016. A to ještě nevím, jestli to nebylo už druhé vydání Nerozhodný.


6/52

14. února 2016 v 20:10 | Katka |  (ne)malé radosti
9. 2. - dnešní odpoledne jsem s E a O strávila v Jičíně. Nejprve jsme si užívali v aquacentru (já hlavně páru, vířivku, divokou řeku a masírující vodopády, na plavání tam bylo moc lidí) a potom v mexické restauraci. I věčně hladoví mladí odcházeli napucnutí k prasknutí.

10. 2. - náš Toník je už oficiálně občanem Hradce Králové. Při své první návštěvě divadla Drak se choval slušně, zvědavě koukal a E pravila, že byl nejhezčí ze všech přítomných miminek. Jak by taky ne, vždyť je náš Smějící se Stejný názor na to své miminko měli určitě všichni přítomní. A tak to má být.

11. 2. - dopídila jsem se knížky Zdeňka Mahlera ...a nebyla to nuda. Jeho vyprávění znám zatím jen z rozhlasu, umocněné jeho příjemným hlasem. Soudě podle toho, že knížka je téměř ve všech internetových knihkupectvích vyprodána, přesto že už to bylo její třetí vydání, soudím, že se mám na co těšit. Jenomže fronta knížek je dlouhá..... Mrkající

13. 2. - večer jsem začala číst Ženu v barvě vlčího máku - taková romantika pro nás odrostlé - a hle, měla jsem krásný valentinský sen, jako živý....vyloženě jsem si ho užívala a natahovala opravdové probuzení....Smějící se


Příští týden bude rušný, zalezu tedy k té inspirativní knížce brzy, abych se na to to dorůžova vyspala.Mrkající

Dánská dívka

13. února 2016 v 7:25 | Katka |  Kultura
Pět hvězdiček z pěti by dostal za mě britsko-belgicko-americký (?) film režiséra Toma Hoopera Dánská dívka. A k tomu několik nominací na Oscara. Za hlavní roli ženskou i mužskou, za režii, za hudbu, za kameru a za kostýmy.

Odehrává se v třicátých letech minulého století v Kodani, později v Paříži a Drážďanech.
Natočeno volně podle života skutečných postav.
Krásný mladý pár, studentská láska, nyní už vášniví manželé, oba malíři. Einar Wegener je uznávaný dánský krajinář, Gerda Wegenerová nadějná portrétistka se v jeho stínu těžko prosazuje.
Když je v ohrožení termín dodání portrétu, protože se nedostavila modelka, poprosí Gerda Einara, aby jí v ženském kostýmu seděl. Einar pocítí zmatek, který již kdysi v dětsví jednou zažil. I následující Einarova účast na plese v převlečení v roli Lilli je "legrace." Ne ale pro něj. Jeho zmatenost se mění v trýzeň a pocit, že neví, kým vlastně je. Pro Gerdu přestává být manželem, ale ne tak milovanou bytostí. Po celý život, jakkoli nešťastná a osamocená, je Gerda pro Einara (nyní spíš Lilli) tou jedinou a obrovskou oporou, byť sama nevýslovně trpí.

Až do konce života Gerda maluje portréty Lilly, které ji také proslavily, ale cena za slávu je příliš krutá.

Einar - Lilly byl jedním z prvních lidí vůbec, který se podrobil operacím pro změnu vnějších pohlavních znaků. Teprve taková změna může bytost uvězněnou v těle toho druhého pohlaví zklidnit a umožnit jí žít tak, jak se cítí.



Neřekla bych, že téma bylo tím hlavním, co mi přivodilo tak krásný a silný zážitek. Byly to zejména herecké výkony obou představitelů - Alicia Vikander a Eddie Redmayne. Dále pak krásná výprava a kostýmy a v neposlední řadě hudba a kamera (záběry dánských fjordů, ulic, kanálů, v nichž se zrcadlí řady barevných domů, lodě, stožáry a lanoví, interiéry....).

Podle kritiky jsem se zařadila mezi "většinové diváky", kteří nevidí ty chyby, co kritikové, ale nechť. Ano, jsem většinový divák, který má z takového filmu požitek. Rozhodně doporučuji. A já osobně, budu-li mít příležitost, se k filmu vrátím.

Poirot & já

12. února 2016 v 15:20 | Katka |  Knížky
Bod č. 9 Čtenářské výzvy pro rok 2016 - kniha od veřejně známé osobnosti (ne spisovatele) výborně sedí na vzpomínky Davida Sucheta na natáčení 71 dílů ve 13 sériích, vzpomínky na 25 let svého života s Poirotem.


DS se na svou roli důkladně připravoval a začal četbou všech románů a povídek, které o něm dáma Agatha napsala. Chtěl Poirota hrát přesně tak, jak ho autorka vymyslela.

Čím víc jsem o něm četl, tím silnější jsem nabýval přesvědčení, že je ho jako postavu třeba brát vážně. Nebyl bláznivým chlapíkem s legračním přízvukem o nic více, než byl Sherlock Holmes pouze mužem závislým na morfiu a libujícím si ve hře na housle. Dáma Agatha postavu Poirota propracovala a dala jí hloubku a já jsem ji právě takhle nesmírně toužil dostat na obrazovaku. Roli Poirota jsem přijal, protože jsem ji považoval za dokonalý symbol toho, v co jsem u herectví věřil.

V průběhu četby si DS dělal poznámky o Poirotových zvycích a vlastnostech a v závěru měl seznam 93 bodů. Sám Poirot se chrakterizuje v jednom dopise.

Přiznávám, že některé věci nedokážu vystát. Když je někde něco nakřivo nebo neuspořádané, způsobuje mi to úplná muka. Knížky v knihovně si rovnám od nejvyšších přes prostřední k nejmenším, lahvičky s léky mám v úhledné řadě vyrovnané podle velikosti. Kdybyste měl nakřivo vázanku, nevydržel bych to a musel bych vám ji narovnat. Kdyby vám na sako spadlo smítko prachu, musel bych vám je očistit...
Toast k snídani jím pouze nakrájený na malé čtverečky. Vajíčka - vždy si dávám dvě - musí být stejné velikosti. Přiznávám, že kdybych si v záhoně všiml vyškrtané zápalky, sehnul bych se a zahrabal ji pořádně.

Poirot zároveň odmítá, že by byl mužem malé postavy.

Mám metr šedesát dva. Moje hlava má tvar vajíčka a nakláním ji trochu na stranu, doleva. Říkají, že když mě něco zaujme, rozzáří se mi v očích zelená světýlka. Nosím elegantní kožené lakýrky, vždycky nablýskané, a hůlku zdobenou zlatým proužkem. Hodinky mám velké, čas měří přesně. Knírek mám v celém Londýně nejhezčí. Vidíte, mon ami? Rozumíte? Před vámi stojí Hercule Poirot.

DS nakonec dospěl k názoru, že si s Poirotem jsou velmi podobní. Zdávalo se mu, že on a Poirot jsou jedna postava.
Těsně před natáčením první série sháněl DS se svou Sheilou dům, který by vyhovoval rozrůstající se rodině a byl jejich klidným domovem, místem odpočinku po náročné práci. Stalo se tak, že si šli prohlédnout dům, který prodával známý divadelní herec. Dům se jim líbil a připadal jim jakoby splňoval všechny Poirotovy požadavky a vyhovoval jeho vkusu, jak by ho popsala dáma Agatha. Navíc - v jedné z místností uviděli velký obraz Hercula Poirota. Byl to portrét majitele domu v roli HP, kterou ztvárnil kdysi na divadle.
DS se před začátkem natáčení sešel i s dcerou dámy Agathy Rosalindou Hicksovou. Vyprávěli si o HP a Rosalind řekla, že Poirotovi se nikdy, ale vůbec nikdy nesmíme smát. Můžeme se smát s ním, ale ne jemu.

V tomto duchu DS svoji roli hrál. Nebylo to ale vždy jednoduché. Mnohdy musel se štábem dosti bojovat, aby prosadil své pojetí. Společnost ITV, která seriál točila, vynakládala díl od dílu, sérii od série čím dál větší náklady, často točili v krásných a vzdálených exteriérech a točili-li v ateliérech, scény byly vystavěny dokonale. Vystřídalo se množství těch nejlepších herců.
Po žádné dokončené sérii DS nevěděl, zda se bude v natáčení pokračovat. Toužil po tom, ztvárnit Poirota ve všech existujících příbězích, ale neměl na to ten nejmenší vliv, což mu často komplikovalo osobní život, neboť musel finančně zajišťovat rodinu. A tak přijímal i jiné role, ať už divadelní nebo filmové.

Díl po dílu vzpomíná DS na okolnosti natáčení, hodnotí, jak na něj který příběh působil a čeho si na tom kterém nejvíce cenil. Píše i o hercích a herečkách, se kterými se setkával a mnohých si velmi vážil nebo se stali jeho přáteli.

Jeden z posledních dílů byl točen v sídle dámy Agathy, což byl velmi silný zážitek pro člověka, který s ní a jejím dílem strávil přes 20 let. Koncem natáčení se DS znovu setkal s Rosalinde Hicksovou a byl rád, že jeho dlouholeté ztvárňování HP ocenila velmi dobře. Za svou roli dostal od královny Řád britského impéria, podobně byl dámě Agathtě udělen titul Dáma britského impéria

Všechny příběhy byly bez ohledu na předlohu zasazeny v čase do třicátých let. Mnohé byly točeny velmi volně podle předlohy ACh.

Nejprve jsem chtěla číst a zároveň vždy shlédnout příslušný díl, abych se přesvědčila o tom, co DS o tom kterém díle napsal. Ale časově jsem to nezvládala. Tím pádem se mi postupně jednotlivé díly trochu motaly dohromady a do samého konce jsem si je neutřídila, natož zapamatovala. To ale nic nemění na tom, že se mi knížka moc líbila. Mám ráda, když někdo tolik miluje svoji práci a tolik se jí věnuje a ještě k tomu o ní umí vyprávět. Časem si chci ještě přečíst životopis dámy Agathy, která je světově nejznámější spisovatelkou a v počtu prodaných knih ji předstihuje pouze William Shakespeare.

5/52

9. února 2016 v 20:10 | Katka
1. 2. - zatímco předminulý týden jsem zkoušela jako pes se zády, tento týden je to dobré. Stačí trochu cvičit jógu, dokonce to stačí i doma a je po bolesti. Jen se přimět k jakés takés pravidelnosti....

3. 2. - do posledních dnů se nějak sešli lidi, na které není spoleh a podařilo se jim (každému jinak) mě nějakým způsobem vypéct. Přesto se mi jakž takž dařilo se nad to povznést. A dnes jsem to vyřešila úplně nejlíp. Až tak, že jsem byla přímo blažená a natěšená. Stačilo tak málo. Poslechla jsem svoje pocity, nelenila a jela k rybářům pro tři pstruhy. Zpátky mě napadlo loudat se okreskama, kudy jezdíváme na kole. Na kole ale jezdíme v létě, kdy je vše zelené, stromy olistěné a tak jsme si nikdy nevšimli kostelíka na kopečku, ke kterému dokonce vede značená, novou alejí osázená stezka.....nevšimli jsme si ani hřbitůvku uprostřed polí.....Natěšená tedy jsem na první ucházející počasí, ve kterém se tam pojedu na kole podívat. Nejspíš asi sama, protože kdo by měl zájem se mnou bloumat po hřbitově a kolem kostela?

4. 2. - S blížícím se brněnským víkendem se mi v hlavě uhnízdila myšlenka na něco nového na sebe. Podivila jsem se, že jsem uspěla, když moje postava se stává čím dál víc širší než delší S vyplazeným jazykem Ještě to chce botičky a ty se pokusím pořešit zítra.

Když už jsem byla v Jaroměři, poseděla jsem si, tentokrát sama s knížkou, znovu v kavárně Žákova studovna. Ode dneška už vím, odkud se vzal její název. Jaroslav Žák (1906 - 1960) - český středoškolský pedagog, spisovatel a scénárista - v Jaroměři učil od r. 1936 do r. 1946. Před tím v r. 1932 vyučoval i ve Dvoře Králové. Podle jeho knihy Študáci a kantoři byly natočeny stále oblíbené filmy Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše.

Tentokrát jsem si při odjezdu,ale už z auta, všimla, jak architektonicky zajímavě je přestavěn celý dům zezadu. Na to si někdy příště musím vzít s sebou foťák.

5. 2. - služebně - soukromá cesta s E do Trutnova byla samozřejmě doplněna nákupem bot (k té včerejší sukni) a hlavně - kup století - krásná vodítka pro psy, barevná, široká, měkká do ruky a ZLEVNĚNÁ z 299,- Kč na 33,- Kč!!!
Na slevy nevěřím, vdycky si říkám no jo, to to před slevou pořádně zdražili, aby mohli slevit. Ale tentokrát jsem si slevu užila Usmívající se.

6. - 7. 2. - nastal čas užít si vánoční dárek. Dostali jsme druhou lekci rumologie a vstupenky do Mahenova divadla na Je třeba zabít Sekala.

Tentokrát jsme degustovali rumy z Venezuely. Strávili jsme příjemnou hodinku nad pěti vzorky, které jsme nahřívali, pak vychutnávali čichem a až poté, co se vůně náležitě rozvinuly do několika odstínů, jsme rumíky pomaloučku pováleli po jazyku a polkli. Každý z nás si vybral ten svůj a zakoupil si ho i domů. Téměř každý, komu dáme ochutnat, stává se příznivcem rumu. Usmívající se
My holky jsme si vychutnávaly piňa coladu, a to i očima.


Stejně jako film i hra Je třeba zabít Sekala (autor Jiří Křižan) byla provedena tak dobře, že ji někteří z nás velmi těžko snášeli. Ze Sekala, nemanželského syna místního sedláka vyrostl díky pohrdání a ústrkům tak zlý člověk, že se společenství sedláků rozhodne ho zabít. Kdo to ale udělá? Pod pohrůžkami prozrazení donutí k hrůznému činu Juru Barana, který se v jejich vesnici schovává před nacisty. Poté, co Baran Sekala zabije a sám je smrtelně zraněn, ho nechají sedláci raději vykrvácet, než by se vystavili jakékoliv možnosti vlastního ohrožení. V hlavní roli exceloval Igor Bareš j.h.

Na zpáteční cestě jsme zajeli do centra několika měst, která celá léta objíždíme po obchvatu. Byly to nejprve Svitavy, pak Litomyšl a pak ještě město, před jehož vstupní bránou (dvoujvěžatou vyzdobenou freskou od Mikoláše Alše) stojí krásná socha zakladatele města Přemysla Otakara II., zhotovená z 300 kg železa a 1-2 g zlata. V posledním městě jsem chtěla najít hrobku Heřmana Bubna Litic, na jejíž desce je vyobrazen Heřman se svým věrným lvem. Psala jsem o tom nedávno.
Hrobka se ale nachází uvnitř kostela. Ten je krásně upraven stejně jako fara a zámek. Budu-li chtít zajímavou hrobku vidět, budu muset přijed v době konání bohoslužeb.

Chce-li někdo tipovat, může - KTERÁ MĚSTA JSME NAVŠTÍVILI?


Čas odejít

5. února 2016 v 18:11 | Katka |  Knížky
Jodi Picoultová prostudovala hodně materiálu o slonech, zejména o jejich chování v době, kdy je potkala nějaká tragedie, nejčastěji smrt (mláděte, matriarchy....). Z tohoto hlediska je to velmi zajímavé čtení.

Do prostředí africké rezervace a později americké rezervace pro "agresivní" slony z cirkusů a zoo je zasazen příběh manželského páru vědců a zaměstnanců rezervace. Je zde hodně lásky i nenávisti, něha i surovost a smrt, psychická nemoc, osobní selhání, policejní vyšetřování a sdělení vědmy, osobní příběhy jednotlivých postav....

Pasáže s vědmou mě sice moc nenadchly a kombinace skutečného světa se světem těch, kteří už odešli, ale s kterými lze komunikovat všechno zamotaly, ale bylo to vyváženo zajímavými a dojemnými příběhy sloních stád, matriarch i jedinců poznamenaných často krutým zacházením a snahou dopřát jim alespoň dožití v co nejpřirozenějších podmínkách.

Jde o první knihu z mé čtenářské výzvy, kterou jsem dnes dočetla a tím si odškrtla bod č. 8 - kniha, která má víc než 400 stran.


Čtenářská výzva

3. února 2016 v 21:23 | Katka |  Knížky
Přijala jsem čtenářskou výzvu pro rok 2016. Loni jsem to viděla u dcery a líbilo se mi to, ale nevěděla jsem vlastně PROČ (?).
Ale lákalo mě to. Právě jsem dokončila seznam knih, které v rámci výzvy budu číst. Zaznamenala jsem si, v které knihovně ji seženu a dvě jsem si objednala.

A už vím PROČ. Protože ty knihy, které jsem si naplánovala číst, bych si z knihovny dobrovolně a z vlastního popudu nikdy nepřinesla. Už při výběru jsem prožila hezké chvilky a teď už se těšííím.
Mám jen jednu obavu, že to v roce 2016 nestihnu, protože čtu celkem pomalu a několik titulů je hodně objemných. Ale to ničemu vadit nebude.

Zde je zadání Čtenářské výzvy a můj výběr:

1. Kniha začínající stejným písmenem jako tvé křestní jméno - Kafka na pobřeží - Haruki Murakami - DK - vícekrát jsem někde četla, že je to úžasná kniha

2. Kniha poprvé vydaná v roce 2016 - Žena v barvě vlčího máku - Noelle Chatelet - koupit - říkala jsem si oddychovka
a ono je to zdramatizované, hraje to Hana Maciuchová pod názvem Žena vlčí mák a já to toužila vidět....a neviděla. Tak se těším.

3. Kniha z žebříčku 100 nejlépe hodnocených knih na DK - Gejša - Arthur Golden - DK - proč ne? Určitě bude zajímavá.

4. Kniha napsaná nebo inspirovaná skutečností - Philomena - Martin Sixsmith - HK - matku a syna osud rodělil...

5. Kniha, která byla přeložena do angličtiny - Malá - Michal Čagánek - koupit - na tu se obzvlášť těším, ale je rozebraná. Zkouším, v nejhorším ji pořídím jako e-knihu, což bude první e-kniha, kterou přečtu.

6. Kniha, která má méně než 200 stran - Lanýže - Lenka Horňáková Civade - HK - o Provence - záruka (?)

7. Kniha, která byla zfilmovaná - Pí a jeho život - Yan Martel - DK - to jsem zvědavá, jestli to zvládnu

8. Kniha, která má více než 400 stran - Čas odejít - Jodi Picoultová - právě čtu svůj vánoční dárek - Afrika, sloni..

9. Kniha od veřejně známé osobnosti (ne spisovatele) - Poirot a já - David Suchet - další vánoční dárek, mám
rozečteno, doplňuji koukáním na jednotlivé epizody, tím pádem mi to jde pomalu, není čas....

10. Kniha povídek - Povídky otce Browna - Gilbert Keith Chesterton - DK - detektivky staršího data, jsem zvědavá

11. Kniha od českého autora - Synáček - Jaroslav Havlíček - DK - óóó, to je moje srdeční záležitost. Navíc mě dnes
inspirovala jakási paní v ČRo, tuším to byla knihovnice či co, každopádně milovnice Havlíčkova díla stejně jako já

12. Kniha od autora píšícího pod pseudonymem - Němci - Jakuba Katalpa - DK- má moc dobré hodnocení a já se jí
trochu bojím

13. Kniha autora oceněného Nobelovou cenou - Nebožtík Mattia Pascal - Luigi Pirandello - DK - jsem zvědavá
Píseň o Viktorce - Jaroslav Seifert - DK- na poezii jsem poněkud levá, ale ve spojení s B. Němcovou ... - těším se

14. Kniha přečtená za jediný den - Kam se poděl můj sýr? - Spencer Johnson - DK - to abych si vzala celý den volno...při svém pomaločtení. Taková ta motivační.....

15. Kniha s číslem v názvu - 1Q84 - Haruki Murakami - DK - to bude pro mě taky oříšek. Sci-fi, fantasy....na to jsem trulo

16. Oblíbená kniha tvého dětství - Dášeňka - Karel Čapek - doma - odmala jsem velký čtenář, ale popravdě - do dětškých
se mi nechce. Ovšem Dášeňka, Čapkův jazyk a obrázky.....to zvládnu.

17. Kniha doporučená kamarádem - Vyhnání Gety Schnirch - Kateřina Tučková - DK - té se taky bojím. Doporučena
dcerou.

18. Kniha o přátelství - Muž se srdcem kovboje - Jack Schaefer - DK - na tu se těším, i když mě zdrží, 440 stran.

19. Populárně naučná kniha - Učebnice sebelásky - Lucie Kolaříková - doma - dostala jsem ji, jsem moc ráda, že ji mám, ale zřejmě se mám dost ráda a tudíž mě to k ní zatím netáhlo dost silně.

20. Kniha od autora mladšího 30 let - Smrt múz - Marie Michlová - HK - na tu jsem hodně zvědavá, ale zase - 516 stran.
Buď mě bude hodně bavit nebo se taky může stát, že ji nezvládnu. Fakt nevím.

Chtěla jsem napsat START!, ale já už jsem vlastně na trati.....Usmívající se


Od minulého týdne mám v brýlích fungl nové čočky....Mrkající