Březen 2016

Ukliďme Česko

22. března 2016 v 15:50 | Katka |  Jen tak
Každého normálního člověka štve, že je u nás čím dál větší binec. Podél silnic i lesních cest, na zastávkách, v parcích, na sídlištích i podél místních komunikací. A bude hůř. Jakoby se u nás uhnízdila východní či orientální mentalita. Je to hnus a je to ohromná ostuda a úpadek.

"Jááá nic takového nedělám," To je krédo, kterým se často o(vy)mlouváme. "To jsem zvědav, kdy to (ONI) uklidí." Tím oni bývají obecní ůřady, které úklid zorganizují a MY ho zaplatíme. Míra znečištění už leckde dosahuje takové výše, že se najdou lidi, kterým stojí zato organizovat a propagovat akci UKLIĎME ČESKO Jde o největší dobrovolnickou akci u nás. V r. 2015 se jí zúčastnilo více než 52 tis občanů a sebralo se 1403 t!

Mám pochopení pro podobnou činnost, ale na druhou stranu se nerada organizuju a ještě víc nerada agituju. Proto jsem se do svého kousíčku Česka pustila v neděli sama a dnes s manželem. Vysbírali jsme odpadky podél našich plotů na úseku cca 3 km.

Kromě běžného odpadu v podobě PET lahví, krabiček od cigaret, kelímků, plechovek, ubrousků, všelikých sáčků a pytlíků jsme našli i několikery pracovní rukavice, 4 poklice z kol, kusy plastových spoilerů, molitany a polystyren, hadry, sklo a urvané plakáty a poutače, rozsekané plastové patníky, 1 pneumatiku, vyrabovanou peněženku, zlomený řidičák, rozsekanou SPZ-tku a tři zatavené pytlíky jakési podivné hmoty co vypadala jako mozek....Nerozhodný Bylo toho 16 stodvacetilitrových pytlů. A teď se kocháme pohledem na čistý příkop a meditujeme o tom, kdyby každý schopný člověk.....jak by to u nás vypadalo. Je sice otázkou, jak dlouho to potrvá, ale nešť. Chceme-li něco změnit, musíme změnit nejprve sebe. Tak to je.

Obecní úřad mi vyšel vstříc a zajistí likvidaci toho, co jsme posbírali a svezli na jedno místo.


11/52

22. března 2016 v 5:48 | Katka |  (ne)malé radosti
13. 3. - jako hlídací babička jsem sice byla v jednom kole, ale hlídaný mi to zpříjemňoval tisíci úsměvy, pokřiky, vzorným chováním....Takže prima.


14. 3. - podle Blanky jsem si uháčkovala ptáčky. Chyběl mi ale džbánek. Přesně jsem věděla jaký.....a našla jsem ho za výlohou jednoho pidikrámečku. Samotný nákup byl stejně pěkný jako ten džbánek. Milá a hezounká prodavačka, právě pro tento krámek jako stvořená. Nebo spíš ona stvořila krámek k obrazu svému. A tak jsem si přinesla ještě aromalampu Usmívající se.


V kavárně J. Žáka v Jaroměři si ráda posedím. Včera jsem nemohla vydržet, jakou jsem měla chuť na kávičku právě od nich. A k tomu moje současná knižní radost - Benátky. Hezká půlhodinka.

Pár hodin sama doma - zřídkavá záležitost. Nic převratného se nestalo, jen bylo ticho a dokázala jsem nedělat nic. To stačí.

16. 3. - telecí ve slevě (mně ta cena nijak snížená nepřipadala), ale....dva řízky si dopřejeme Smějící se, ať se něco dozvíme. Fakt byly jiné a moc dobré. K tomu pochvala za bramborovou kaši.

17. 3. - mám "kamarádku" (nevím, jak ji nazvat), kterou jsem poznala tak v r. 1994 na mém prvním cyklo-putování na podunajské stezce. Pak u nás byla na manželových a o rok a půl později na mých padesátinách. Jinak spolu komunikujeme přes Skype, a to nijak pravidelně. Přesto je mi blízká a my jí asi taky.
Život s námi dělá různé kotrmelce, a tak ona si v listopadu zlomila stydkou kost a sotva se z toho trochu vylízala, tak si současně zlomila stehenní kost v krčku a k tomu jeden obratel. Takže už měsíc "kroutí" v nemocnici v korzetu vleže na zádech. Tedy .... NIC MOC Plačící. Dnes jsme ji byli s manželem navštívit. Je v místě něco přes 100 km od nás. Na častější návštěvy to není. Byla ve mně malá dušička, v jakém stavu ji najdu. Přece jenom...sedmdesátku už oslavila.... Našla jsem ji ve stavu "povzbudivém", protože nas...ém. Zlobí se na sebe a na to, co právě prodělává. Čekají ji ještě asi dva měsíce. To není nic pěkného. Nemůže ani sedět, natož chodit, na čtení nemá náladu, televizi na pokoji nemají, rádio taky ne. Spolupacientky nejsou komunikativní, mají svého až dost.... Takže perná šichta.
Jsem moc ráda, že jsem tam byla. Myslím, že i pro ni to byla jedna z lepších hodin posledních X měsíců.
Nejlepší pocit ale mám z něčeho jiného. Přála bych si, aby si rekonvalescenci prožila u nás. Podmínky v jejím domově pro to nejsou moc jednoduché. S nikým jsem o tom nemluvila, až dnes u ní. A manžel se hned přidal, vehementně ji zval, nabízel, že ji odvezeme.... Myslím, že je to tím, že ani jeden z nás jsme totéž nemohli udělat pro své mámy. Zdá se, že i ji naše nabídka potěšila. Alespoň ji nezavrhla hned v tu chvíli.

20. 3. - bolavá a unavená, ale spokojená. Může za to práce hrubšího kalibru. Zvládla jsem, co jsem měla v plánu. Navíc jsem našla to, co hledáme od úterka a už nám to dost chybí - klíč od garáže. Tušila jsem, že bude na tom nejb...m místě a taky jo! Nejprve jsem měla obavy, že se pračka hodlá odebrat do věčných lovišť, když tak divně rachotila.... A byl to on - klíč, dálkové ovládání ke garáži. Dokonce blikalo. Hned jsem ho rozebrala a doufám, že bude blikat i poté, co řádně vyschne. KOnec dobrý - všechno dobré Usmívající se

Kytičky pro kluka

17. března 2016 v 20:47 | Katka |  Ruční práce
Právě jsem dokončila čepičku pro Toníčka (10 měs). Zatím jsem ani neodstřihla přízi, protože čekám, až přijedou a budu ji moci odzkoušet. Jestli mu nebude, tak si ji snad "vystavím", protože se mi moc líbí. Materiál - příze MICRO. Pěkně se z ní dělá, je měkoučká.

Návod jsem našla na http://www.pilgrim.tode.cz/navod-kytickova-cepice/
(nejde mi to vložit líp)


10/52

13. března 2016 v 6:30 | Katka
V sobotu jsem si pro sebe konstatovala, že je to dobré, že mě krk už bolí "jen" jako před horami, tj. normálně. I tak je to nepříjemné a chci se toho zbavit na co nejnižší míru, ale už to není kruté.
Tu radost jsem oslavila trochou práce na zahradě. Vzhledem k tomu, že je mi dnes po ránu přiměřeně dobře, bylo to v rozumných mezích.
Moje okna zdobí drobnokvěté macešky coby poslové jara. Zasela jsem feferonky a drobná rajčata (třešňová a datlová) Nakvétající čemeřici jsem zbavila loňských listů a trsy talovínů listů spadaných. Slepicím jsem vyčistila vigvam a zprovoznila napaječku, kterou nemohou mít, pokud mrzne.
Dnes se chystám vyčistit bledulovou loučku u potoka a ostříhat vřesy.
Práci na zahradě mám i nemám ráda. Je to relax i dřina a hlavně nikdy nekončí.To mě na ní právě mrzí. Nedá člověku oddechnout.

Po dlouhém odkládání jsme konečně s dcerou přebraly knihy a sepsaly jejich seznam, abychom je mohly nabídnout k darování. Konstatovaly jsme, že se historie stále opakuje. Na seznamu skončily knihy, které kdysi kupovali mí rodiče, pak já s manželem a teď dcera. S radostným očekáváním jsem si je nosili domů, přečetli a někdy taky ne a dnes konstatujeme, že je už nejspíš nikdy číst nebudeme a posílám některé z nich dál. Tak to bylo, je....a bude Mrkající Možná, že dnes si víc vybíráme, protože je všeho, i knih, na trhu moc. Jinak tomu bylo, když ještě existovaly knižní čtvrtky.... Pamatujete? Jsme šílené čtenářky se stálou, téměř se nesnižující kupou knih připravenou ke čtení.....a doufáme, že tuhle vášeň se nám podaří předat i další generaci, jejímž jediným představitelem je zatím "chudák" Toníček. Kdyby tak věděl, kolik pokladů jsme mu nechaly doma.....
Tento týden, snad i v souvislosti s knižní šifrou, jsem svoji knihovnu rozšířila o tituly:
Úsměv je nejlepší odpověď - 88 cest k asijskému klidu - Bernhart Moestl - k pořízení mě přimělo čínské přísloví z ní "Život zvládáme buďto s úsměvem a nebo vůbec." Ráda bych, abych si mohla říct, že svůj život zvládám, ale nejsem si úpně jistá, jestli to tak je Mrkající
Ostrov Entry - Peter May - pod dojmem z jeho trilogie z ostrova Lewis jsem nemohla odolat
Obuvníkova žena - Adriana Trigiani - napíší-li, že je to hodně podobné knize v Brooklynu roste strom, je to pro mě lákadlo, kterému snadno podlehnu
Dívka ve vlaku - Paula Hawkins - kniha roku 2015, po které jsem pokukovala už okolo vánoc, nadšené dojmy mi sdělila právě čtoucí dcera....tu "asi musím" mít mezi svými oblíbenými.
Benátky - Peter Ackroyd - příběh nejromantičtějšího města na světě - do těch jsem se pustila hned, jak jsem si je nesla z knihkupectví. Prostě jsem nemohla odjet domů, musela jsem si sednout do kavárny a začít....Překvapuje mě, jak můžu s takovou zvědavostí číst o počasí v laguně, mravech a zvycích Benátčanů, o vzniku prvního gheta na světě a poměrech v něm, o tom, jak se sv. Marco dostal do Benátek. Je to všechno tak zvláštní a rozporné, co se dovídám. Benátky mě provokují a lákají už delší dobu a stejně tak i dceru, které jsem složitě sehnala 1000 dnů v Benátkách. Koupě letenek na září tr. je na spadnutí a já už umím Buon giorno. Mi chiamo Katka. Piacere.Smějící se

Kamarádka byla celý týden slaměnou vdovou a já se tam nemohla dostat. Až v pátek. Co z toho vylezlo? Vypadá to, že letos nepocestujeme s koly k moři, ale k Lago di Garda. Moje spolucestovatelka je (stejně jako já) natěšená, že by snad začala balit už teď. Ale já musím nejprve hodně najezdit. Měla jsem dlouhou pauzu a věřím, že od teď už bude všechno dobré.


Muž se srdcem kovboje

7. března 2016 v 0:03 | Katka |  Knížky
Jack Schaefer (1907-1991) byl novinářem a spisovatelem westernových románů. Wiki píše, že je jedním z těch, kteří povýšili tento žánr na skutečné umění.

Já jsem si příběh Monta Walshe, muže, který proslul svým uměním jezdit na kterémkoliv koni a svou pracovitostí a oddaností rančerskému řemeslu do své čtenářské výzvy jako knihu o přátelství.


Monte se dostal mezi rančery už jako kluk, když utekl ze své rodiny kvůli hrubým způsobům svého otčíma. Roky se potuloval sem tam, neměl nic a nechával se najímat na drobné práce, na které stačil. Když mu táhlo na devatenáctý rok, chtěl se podívat domů na mámu. Našel jen rozbořený dům a když pátral, doputoval až ke kopečku hlíny, který se zvolna propadal do země, a na něm dřevěný kříž bez nápisu. Stál u té hromádky, štíhlý a osamělý, se sklopenou hlavou a se smeknutým obnošeným šedým stetsonem v levé ruce, a dlouho se na ni díval. Pak strčil pravou ruku do pravé kapsy obnošených kalhot a obrátil kapsu naruby. Byla roztřepaná a prázdná. Nemám nikoho a nemám nic, řekl. Jsem na tom stejně jako tehdá. Nemám nikoho a nemám nic. Ale něco se v něm vzepřelo a řeklo ne, ne tak docela. Zvedl hlavu a zadíval se do dálky, která na všech stranách přecházela do dalších dálek, a pocítil něco, co by nedokázal vyjádřit slovy, něco, co by nedokázal pochopit, i kdyby to někdo za něj slovy vyjádřil. To všechno kolem mu patřilo, protože to znal a protože on patřil k tomu, ta nesmírná krajina, ta nádherná země, plná stád, ta země, která se před ním otvírala, byl jeho, patřil mu i kůň, a ve štíhlém pevném mladém těle mu proudila síla a energie. To přece každému muži stačí. Nebo ospoň skoro, skoro.

Monte se brzy stal jedním z mužů z ranče diagonály Y. Majitelům z Východu připadali ti muži neotesaní a hrubí. Ale každý pravý rančer věděl, že takoví muži jsou hrdí na svoji práci, spolehliví, tvrdí a odolní, mistři v tom, co umí. Nejvýraznější z nich byl právě Monte a jeho přítel Chet, který ovládal laso jako nikdo jiný. Monte měl "dar", všude kam přišel, spáchat nějakou lotrovinu a dostat se do průšvihu. Chet ho věrně doprovázel a z těch průšvihů ho dostával. Tito muži pracovali tvrdě den za dnem a když dostali svoji měsíční výplatu, jeli se pobavit do městečka. Vraceli se skoro vždy s prázdnými kapsami, což je ale netrápilo. Když se zdálo, že je ve městečku nuda, nic se neděje, býval Monte hlavou, která vymyslela povyražení hraničící se protiprávním jednáním. Tehdy a tam se to ale tak nebralo. Chlapi jsou chlapi, porvou se, zastřílejí si, poničí nějaký inventář....a zase odtáhnou za prací. Parta z ranče diagonála Y se stala legendou a Monte byl pro své jezdecké, krotitelské a honácké umění znám široko daleko. A také pro svou spolehlivost a umanutost, s jakou vždycky, za každých okolností dělal právě to, co bylo potřeba, bez ohledu na své pohodlí či bezpečí. A také pro svou citlivost vůči zvířatům i lidem. A také pro svoje fanfaronství. A také...a také....

Když hasili požár na pastvinách založený potměšilými muži, odvedl Monte nejvíc práce i proto, aby chránil svého přítele Cheta. Byl si dobře vědom, čím pro něj věrný přítel je. Následky popálení plic byly pak v jeho 48 letech komplikací, která zhoršila následky vyčerpání a zápalu plic způsobených záchrannou jízdou ve prospěch dělníků zraněných při sesuvu půdy v dole. Monte zemřel a na jeho pomník nechal Chet (v té době již významný občan města, bankéř, obchodník a starosta) vytesat pravdivý nápis
MONTE WALSH
Muž se srdcem koboje

Knížka se zařadila mezi těch pár, které jsou pro mě ty NEJ. Stalo se, že jsme, právě když jsem začínala číst, cestovali dosti daleko autem. Občas otravuju, že budu číst nahlas. Někdy osazenstvo usne, jindy se tváří znuděně, tentokrát ale řidič poslouchal ani nedutal, jen se občas zasmál. Pokračovali jsme pak v četbě i po večerech asi po tři dny. Chvílemi se mi až třásl hlas, jak působivé některé pasáže byly. Když jsem pak pokračovala jeden večer doma a bylo to o tom, jak byl na východ do potulné show prodán kůň, se kterým si nikdo nevěděl rady a Montemu nebyl k jeho zaježdění dopřán čas, jak koně utrápili a Monte se s ním setkal po letech při jednom z potulných vystoupení....popůjčoval si peníze od kdejakého kamaráda a známého jen proto, aby koně vykoupil a dal mu svobodu....tak to se mého posluchače tak dotklo, že beze slova s koncem epizody odešel.

Románu dávám pět z pěti a časem se doufám dostanu ještě k novele Shane a k Hrdinům bez slávy. Po důkladném studiu materiálů dospěl Schaefer k přesvědčení, že jména jako Billy the Kid, Butch Cassidy...patřila lumpům, lupičům a vrahům, zatímco skuteční hrdinové byli např. lékař, listonoš nebo švec.
Muž se srdcem kovboje (v originálu Monte Walsh) byl i zfilmován.

P.S.: A takováhle knížka je v knihovně vzadu ve skladu. Prý se nečte. Jaká škoda.
P.P.S.: Je mi líto, že do svého článku nedokážu dostat to všechno, pro co jsem z tohoto románu tak nadšená.


9/52

6. března 2016 v 18:24 | Katka
I tento týden byl ve znamení zablokované páteře a velké bolesti. Ač se to nezdá, i v takové situaci sem tam něco potěší.

Když mi pan doktor osobně dojednal termín u rehabilitačního kolegy. Že se ani jemu nepodařilo blokádu odstranit, to je věc druhá. Tak příští týden znovu.

Když mě dcera upozornila na KNIŽNÍ ŠIFRU. Teď každý den čekáme na odkrytí dalšího políčka maxiobrazu, ve kterém jsou ukryté tituly knížek. Prý můžeme vyhrát....ale jen můžeme.Mrkající Bavíme se ale už teď.

Když jsem zjistila, že blogerka Daniela je zpět. Jen kdyby mě netrápila těmi vymyšlenostmi jako je ověřování, zda nejsem robot, apod. Možné ale je, že to nedělá ona, že "se to dělá samo." Mrkající A taky nemůžu najít její 366-ku Zamračený

Když jsem dostala lekci kterak se nenechat vytočit. S odstupem je to docela úsměvný příběh s dobrým koncem. Alespoň myslím.
I přes svoje zdravotní potíže jsem potřebovala být v práci. Není tedy divu, že jsem se v pozdním odpoledni vrátila unavená a ne moc dobře naložená.
Vejdu a v obýváku spoušť. Nejen rozházené ponožky vytahané z košíku (na zašívání), ale také rozervaná vypůjčená knížka a navíc smradlavý dáreček na koberci. Ten, kdo přišel přede mnou to musel vidět. Nevěřím, že by se to vše odehrálo v poslední hodině. Nicméně nějak se mu podařilo to nevidět a zalézt ke svým zábavám. Kamarádka mi před tím na Skypu psala, jak si užívá....já jí narychlo sdělila, jak si "užívám" já a ona mi odpověděla. "Seber se a odjeď. Třeba do cukrárny." To mě nenapadlo. První co mě napadlo, bylo sebrat hromádku a otevřít okna.
Předala jsem vzkaz "na nádarží bude (dcera) v 16:18" (bylo 15:55) a ucedila, že alespoň to h...o mohl uklidit. A rázem jsem byla za protivnou.
No nic - nehádám se, začínám vařit čočkovou polívku.....přičemž zblejsknu, že ten, kdo měl jet na nádraží, se pustil do kydání koňských boxů.
"Ááá! To je znamení," blesko mi hlavou. Vypínám vařič, převlékám se a jedu na nádraží....z nádraží na večeři....z večeře do nové kavárny.....
Po pár hodinách se vracíme do uklizeného bytu.Usmívající se

Když přijel na víkend vnouček.

Když se podařily kulinářské novinky - sečuánská kuřecí směs se smaženými nudlemi a moučník jablkový zázrak.

Tak teď už jen ten krk aby povolil a bude všechno v cajku. Že si ale dává na čas. Školí mě za to, že jsem si dlouho nevšímala jemných náznaků, že takhle se k němu chovat nemám.