Červen 2016

Bábovky a jiné

30. června 2016 v 8:29 | Katka |  Knížky
Radka Třeštíková je autorkou knižky Bábovky, kterou mi doporučila dcera Š. Líbila se jí hodně. Když se mě ptala, co na ni říkám já, moje odpověď byla: "Líbila se mi, hezky se čte, ale divím, se, že zrovna tobě se líbila taky. Vždyť je to až depresivní."


Dvanáct žen je propojeno různorodými vztahy a KAŽDÁ má dost velké problémy. Takové, které jsou sice časté, ale seskupeno takhle dohromady je to neradostné. Nevěra, neplánované děti, nezájem rodičů o dítě, zákeřná nemoc....

Přesto se to čte tak dobře, že jsem si koupila i autorčinu další knížku ( asi je její první ) s názvem Dobře mi tak.


Dojem mám podobný. Zde je hlavní postavou muž, který i při svém talentu ( je malíř ), při svém úspěchu, při všem bohatství, kterého svou prací dosáhl si nechal protéct život mezi prsty. Takže tak nic příjemného.

Koupila jsem si i její třetí knížku - To prší moře. A tu si nechám na výlet, který podnikneme s kamarádkou.

P.S.: S čtenářskou výzvou se mi nějak nedaří. Další knihou, která mě nebaví, jsou Povídky otce Browna od Chestertona. V seznamu si ji ale odškrtnu. Prostě jsem se jí zabývala a nedopadlo to.

Zeleninový nákyp

29. června 2016 v 7:06 | Katka |  Dobrou chuť!
Endorfiny opravdu dělají divy. V euforii z vydařeného pondělka jsem ještě po návratu uvařila na druhý den. Rychle, nově a chutně. Chutně - říkám já, protože mám zeleninu ráda.

Jde o recept, který by mohl být zařazen pod záložku "co dům dal" a nebo "já do nich tu zeleninu dostanu." Pro oklamání strávníků je v tom i trochu masa, ale stačí opravdu málo - pro 4 lidi dva kuřecí prsní plátky.

Nejprve jsem postupně podle tvrdosti na máslíčku orestovala - cibuli, mrkev, kedlubnu, pórek a cuketu. To jsem doma našla. Kombinace může být samozřejmě jiná. Okořenila jsem směsí grilovaná zelenina.
Na druhé pánvi jsem dozlatova orestovala kostičky kuřecích prsou okořeněné grilovacím kořením.
Obě pánve jsem smíchala a v zapékací míse zalila vejci rozšlehanými s trochou mléka a sýrem Grand Moravia a upekla v troubě.


Už jsem ochutnala a je to výborné. K obědu k tomu budou ještě pečené brambory s česnekem ( anebo bez pro toho, kdo česnek nesnáší ).

Takové (ne)obyčejné pondělí

28. června 2016 v 6:50 | Katka |  Kultura
Pondělí - obyčejný den. Ne tak pondělí 27. 6. Včera měla naše E narozeniny. Slíbily jsme si, že dárek pojedeme koupit spolu a uděláme si holčičí odpoledne.

E je velká čtenářka. Ze všech spisovatelů má už dlouho nejoblíběnější dva - Makuse Zusacka a Stephena Kinga. Zatímco King je jako autor velmi plodný, Zusackovi u nás právě minulý týden vyšel pátý titul Když psi pláčou (pokračování Roků pod psa a Klubu rváčů). Tu si moc ráda přečtu i já. Bazar zlých snů je sbírka povídek SK. Ela se těšila jako blázen a měla z nich velkou radost, třebaže věděla, že je dostane.

Společným obědem jsme sice Eliny narozky slavili už v sobotu, ale co by to bylo za holčičí odpoledne bez dobré večeře. Tentokrát jsme zavítaly do indické restaurace a vychutnávaly si jídlo plné vůně. Teprve zde nás napadlo, že bychom ještě nemusely jet domů a pátraly jsme, co hrají kina (nic), co ve Hradecké filharmonii (nic)....Až v Klicperově divadle jsme uspěly a dokonce jsme měly to štěstí, že jsme se dostaly k pokladně jako druhé a získaly krásná místa v šesté řadě na hru Davida Drábka - Tři mušketýři. Kdo zná něco - cokoli - od Davida Drábka, ví, že ten člověk je génius i blázen, protože tak absurdní a šílené zpracování známých témat aby pohledal....Já jsem viděla Figarovu svatbu, Ela Richarda III. (2x a chce potřetí). K vidění je ještě Koule (od r. 2012 stále vyprodaná), Romeo a Julie (máme v plánu na příští sezonu), Jedlíci čokolády......

Zápletka je taková. Mušketýři po 20 letech dostávají konečně úkol jich hodný. Královna odhalila, že Velký Maur byl najat, aby ji a krále zabil. Teď dlí někde mezi Španělskem a Francií a mušketýři ho mají zneškodnit. Za krále i královnu jsou Athos, Porthos, Aramis i Dartagnan hotovi položit život, takže i tento velmi těžký úkol splní.
Všechno ale bylo jinak a proradnost královny je málem zničila a rozeštvala. Moudrý Aramis ale řešení najde. Není-li královna hodna jejich obětí a král je dětina, nezbývá než chránit nového krále - mladého Ludvíka XIV.
Hra je plná intrik, akcí, napětí, chladnokrevného vraždění, ale hlavně humoru tak jiného, tak typického.... Scéna nápaditá, krásná a tajemná, hudba výrazná dramatická, skvěle dokreslující situace, zejména souboje. Úvodní píseň nazpívala Dagmar Pecková. A jak se nám na úvod nějak nehodila, tak v závěru, kdy se postupně přidával celý herecký soubor, zněla mohutně a krásně a trochu jsem zpívala s nimi (protože mě stejně nebylo slyšet Mrkající).


Za sebe (navzdory kritikům) hodnotím představení - absolutně skvělé!
Příští sezonu na to půjdeme znovu - s kluky, které jsme tentokrát nechaly doma.

P.S.: Maličkou vadou na kráse bylo naše odění. Protože jsme netušily, že skončíme v divadle.....nejprve jsem si říkala "ále co, viděla jsem v divadle lidi ve svetrech s jeleny, dokonce i v teplákách", ale pak jsem se přece jen necítila....
P.P.S.: Při představení jsme občas zaslechly z publika dětský hlas. "No, to mu teda nevybrali zrovna dobře...". Protože to zrovna Mylady vraždila Constance a ještě paní La Botanique. Malý divák to ale asi zvládl a souboje prožíval.....když se Rochefort chystal zaútočit zezadu, ozval se úpěnlivým hlasem "Ohlédni se....!"

Výstup nad moje síly (?)

27. června 2016 v 18:15 | Katka |  Cestování
Naše dovolená začínala pondělkem a pondělkem ( dalším ) taky končila. Chvílemi jsem si myslela, že pondělkem 20. 6. končí taky můj život.

Spolu s dcerou a jejím přítelem, kteří pobývali ve Špindlerově Mlýně, jsme se vydali navzdory hroznému počasí ( jiný termín jsme neměli a moc jsme to chtěli ) na tůru Špindl - Svatopetrské údolí - Výrovka - Luční bouda - Sněžka.
Trasu plánovala dcera a nejprve nás informovala, že je to 20 km. "To nedám! V horách a při mé (ne)kondici je to nad moje síly." Manžel je citový vyděrač a jeho zaklínadlo je "bez tebe nepojedu". Ach jo. Zamračený Oni mě jednou uštvou. Poté, co se ukázalo, že je to "jen" 12 km, myslela jsem, že to zvládnu. No Nerozhodný - nakonec jsem to zvládla. Ale jak! Jak jsem nemohla, nohy mě neposlouchaly, motala se mi hlava a byla jsem protivná. Byla jsem odhodlána statečně si to vybojovat sama a jejich péče o mě a jejich neustálé čekání a uměle pomalé tempo mě hrozně štvalo. Prosila jsem je, ať jdou a čekají na mě jen na rozcestích.....
Celou cestu na Výrovku lilo. K tomu jsem se potila jako .....slušný výraz pro to není.....Co mi bylo platné, že jsem se na Výrovce převlékla do suchého, když na Luční už jsem byla zase jako myš. Teda spíš jako žába.
Cesta z Luční pod Sněžku měla být pohodová. Tu mám ráda. A my trotli jsme zabloudili Překvapený do Polska. Tam mají cestu dlážděnou tak nepohodlně.....
Výstup na Sněžku byl znovu děsivý (útěchou mi bylo jen to, že funěli i mnohem mladší turisti S vyplazeným jazykem), ale alespoň byl konec v dohledu.

Bylo domluveno, že ze Sněžky pojedeme dolů lanovkou. Jízdné ale některé lakotné jedince přimělo k cestě pěšky. Já jsem trvala na dodržení slibu, i kdybych měla jet sama jediná. Dcera, když sešla pár nepohodlných sněžkových schodů ke stanici lanovky, uznala, že její kolena jí taky budou vděčná, když už je nebude týrat.

Tak to tedy je s mou kondicí. A teď nevím - mám se na podobné výpravy vykašlat nebo na sobě naopak zapracovat? Samozřejmě mě láká to druhé. Ale jen teoreticky. Prakticky jsem líná jako vandrák. Večer mám takové "budovatelské" myšlenky, jak a co a lépe.....a ráno se vždy vyvrbí tolik "překážek", že nedělám (skoro) nic.

Šumavou i Po(d)šumavím - na kole i pěšky

26. června 2016 v 20:27 | Katka |  Cestování
13. - 17. 6. 2016
Kamarádka o nás tvrdí, že se podle termínu naší dovolené dá směle předpovídat počasí. Často se nám stává, že nám dovolená z větší části proprší. Přesto z toho nebýváme otrávení. Umíme se zabavit i v dešti. Památek pod střechou je všude dost a hodně moc spát a číst taky není k zahození. Cestou sem to vypadalo, že se zase vyplní ta trochu škodolibá předpověď, přesto si už třetí den říkáme - byl to moc pěknej den.

V pondělí jsme jeli většinu cesty v dešti. Ubytovali jsme se na Libínském sedle ve stejnojmenném hotelu. Kromě pěkných čistých pokojů mají ještě jedno velké plus - výborného kuchaře. První večer jsem si pochutnala na výjimečně dobrém zapečeném francouzském toastu. Další večer na nás čekalo gurmánské jídlo. Mnohý by na ním možná ohrnul nos, protože to bylo pomalu dušené hovězí žebro, což je zdánlivě obyčejné maso. Pocházelo ale z místního mladého po celý život paseného býčka....a byla to opravdu dobrota. V ceně jsme měli i domácí čerstvě připravené dezerty - lívance, palačinky a kávu.

V úterý jsme autem popojeli na Kvildu a na kole pokračovali na Horskou Kvildu - Filipovu Huť - Modravu - podél Vydry a Vchynicko - tetovského plavebního kanálu na Javoří pilu a odtud opět na Modravu a přes Filipovu Huť zpět na Kvildu ( 37 km ). Překvapilo mě, že cyklostezky jsou vedeny stále po asfaltových lesních cestách a na cesty opravdu lesní není cyklistům vjezd povolen. Protože jsem na Šumavě dobrých 15 let nebyla, divila jsem se, kolik krásných a většinou nerušících, stylových rekreačních objektů tu vyrostlo nebo bylo rekonstruováno. S potěšením jsme
zaznamenali, že je zde touto dobou velmi málo lidí. Většina z nich jsou ti starší a potom velmi mladí se svými ratolestmi v přípojném vozíku za kolem.


Hradlový most na řece Vydře. Zde začíná Vchynicko tetovský plavební kanál, který propojuje řeku Vydru a Křemelnou. Vybudován byl v letech 1799 - 1800, sloužil k plavení dřeva. Dnes je technickou památkou.


Vydra


Vchynicko - tetovský plavební kanál ( pohled proti proudu )


Tříjezerní slať


Tříjezerní slať


Modravský potok


Modravský potok. Tady jsme pozorovali konipasa horského


Modravský potok


Kochala jsem se potokem a manžel říká - "podívej se na druhou stranu" - kůrovcová kalamita. Je to hrozné, ale svým způsobem je to i hrůzně krásný pohled...jako z jiného světa

Ve středu od rána vydatně pršelo. Nastal čas pro hrady, zámky a jiné podobné objekty. My jsme zvolili Hlubokou nad Vltavou. Samotný zámek je stále krásný, ale byla jsem trochu rozčarovaná z velmi špatného značení příjezdu, téměř žádného pořádného parkoviště a velmi malé rozlohy upraveného parku.
Objevila jsem však překrásné zadní průčelí zdobené litinovými schodišti a zábradlími.


Hluboká nad Vltavou (poněkud našišato)


Takové trvalkové záhony jako jsou na Hluboké bych chtěla mít....


Litinové krajkoví


Lovecký zámeček Kratochvíle (poblíž Netolic) stojí na místě, které věnoval za jeho služby (budování rybníků) Vilém z Rožmberka Jakubu Krčínovi z Jelčan. Ten zde nechal vybudovat tak půvabný nový dvůr s loveckou oborou, že jej s ním vladař směnil za Sedlčany a nechal zde vystavět po vzoru italských vil zámeček. Nám se zde moc líbilo. Zámeček obklopen vodou a obehnán zdí působí velmi příjemně a útulně.


Kratochvíle




Zámecký kostel


Voda vůkol neměla ani tak obranný charakter, jako spíš sloužila k zachování pevnosti dřevěných pilot, na kterých byl zámeček ve zdejší podmáčené krajině vybudován.

Ze čtvrtka se vyklubal snad až moc teplý den. My jsme tentokrát zvolili naučné cyklostezky v okolí Netolic. Kličkovali jsme mezi mnohými krásnými a rozlehlými rybníky, stoupali nahoru mezi poli i sady a za odměnu zase klesali dolů šupem, abychom vzápětí mohli zase funět do kopce. Projeli jsme tak mezi sady lhenickými i chelčickými, což nás profesně zajímalo. Největším a naprosto nečekaným objevem ale byl poutní kostel Lomec ( více zde: http://www.sedesestry.cz ) zvaný též Lomeček.


Kostel jména Panny Marie (zakladatel Karel Filip Buquoy) Lomec zvaný též Lomeček


Sakristie kostela


Baldachýnový oltář je úžasný. Foto jsem si musela vypůjčit ze stránek o Lomci


Domov Šedých sester na Lomci.


Loučíme se s Lomcem a je nám to docela líto, protože je zde ještě leccos k vidění a poznávání.

Čas se nám krátil a předpvěď na pátek nebyla příznivá. Chtěli jsme stihnout co nejvíc, proto plán byl - dopoledne, kdy ještě trvaly přeháňky - nejvýš položený hrad v ČR Kašperk, potom přejezd do Prášil a odtud cyklovýlet na Prášilské jezero, Poledník s rozhlednou, Srní..... Už než jsme došli ráno k autu, byli jsme dosti mokří od jemného hustého mrholení. Vzdali jsme tedy nakládání kol a rozhodli se, že z Prášil půjdeme pěšky. Že v Prášilech najdeme jen torzo kdysi pěkné botanické zahrady, protože se zde staví jakýsi velkolepý (snad) penzion a že bude pršet tolik, že pěší tůru taky vzdáme, to jsme ráno ještě nevěděli.
Kašperk se nám moc líbil. I v mlžném a deštivém oparu vypadá přímo filmově krásně. Průvodce se zdál být z party lidí, kteří zde provádějí výzkum a záchranné práce, proto byla prohlídka tak zajímavá i vtipná. Strávit hodinu v prázdných zdech bez střech a přesto se nenudit suchými historickými fakty, to chce průvodcovský o showmanský talent.


Kašperk před námi. Kašperk - původním jménem Karlsberg ( založen Karlem IV. - 1356 ), střežil Zlatou stezku .
Kontrolní otázka - CO SE PŘEPRAVOVALO PO ZLATÉ STEZCE?


Kašperk nad námi


Šumavské panorama z Pustého hrádku ( měl bránit Kašperk před ostřelováním )....ale nebránil neboť Kašperk nebyl nikdy dobýván

Od čtvrtka se penzion plnil (dosud nás bylo jen asi 10 hostů) a vypukly takové ty hezké lidské hrátky. Tohle je MŮJ stůl! Sice jsem přijel poslední, ale co bych si na něj nedal vlastnoručně psanou cedulku "Reservé". Servírka zapomene co může. Ke stolu obsazenému čtyřmi osobami přinese tři objednané polévky a už pádí jinam, aniž by zaznamenala, že ten čtvrtý si objednal také. K rezervovanému saunování jsme se ani nedostali, protože v určenou hodinu bylo obsazeno, šéfová nikde a jediná dostupná osoba byla natolik neznalá, že nám na náš dotaz KDY jdeme tedy na řadu my odpověděla, že JE OBSAZENO, kdy bude volno neví a my máme čekat. Jasně že jsme nečekali....ani se nehádali. Za to nám to nestálo. Ráno jsme zmizeli hned po snídani, abychom si celkový dojem nekazili dál a dál. Neprofesionální přístup pokazil dosud dobrý dojem. Ale otrávit jsme se nenechali.

Cestou zpět jsme ZASE nenavštívili Chýnovské jeskyně, jak si slibujeme pokaždé, když jedeme okolo. Doma nás čekala brněnská dcera....a tak jsme spěchali, abychom se užili. A popravdě - cestou tam jsme se byli u jeskyní alespoň podívat. Bylo pondělí - zavírací den - a na každých 10 m příjezdové cesty k parkovišti hlásala cedule s výrazným nápisem - Vaše auto není trezor!!! Čili - cokoliv vám může být ukradeno a my za to neručíme. Nerozhodný Jasně, že je to dobře míněné varování, ale jako lákadlo k turistické zajímavosti to nepůsobí.

Naše dovolenkové aktivity ještě pokračovaly po návratu domů, ale o tom až jindy

Babeta = bábovka?

13. června 2016 v 6:34 | Katka |  Pro Jarušku aneb poraďte, sousedko
Přes e-shop s látkami jsem se dostala až k receptu na bábovku, kterou jsem HNED musela mít. To bylo v neděli ráno.
Šlo o citronovou záležitost, ale říkali jí

To jsem z toho poněkud jelen. Bábovce se opravdu říká Babeta? Já jsem to teda nikdy neslyšela.

Pustila jsem se do ní o půl osmé ráno, kdy celý dům ještě spal. A protože našlehaného těsta bylo do formy moc, bylo z toho ještě šest výborných muffinů, nadýchaných a voňavých, hotových právě k snídani.

Kdyby chtěl někdo zkusit, recept najde kliknutím na červený název.


23/52

12. června 2016 v 5:41 | Katka |  (ne)malé radosti
Jsou tu zpět mé (ne)malé radosti.
Ano, každý den se opravdu dají najít. Ale mně v člověčí pýše nestačily a nebavilo mě psát o momentech, které sice jsou radostné, ale jsou to radosti těla spoutaného bolestí. NEchybí mi pokora, ale zatím jsem ještě pořád chtěla, abych fungovala líp. V posledních pár týdnech se mi zdá, že už to (skoro) je ono Usmívající se. Tělo, které nesužuje nějaký nefér neduh, MÁ fungovat. Nepotřebuje, aby hlava myslela na každý pohyb, korigovala ho, aby bolel co nejmíň....
Jo, pokud to nepůjde, budu si (muset) vážit každého milého slova, každé chvilky, kdy se budu zabývat něčím jiným než svou nemohoucností. Ale prosím, prosím, ať je to co co nejdéle.

Tak jako obvykle - od neděle do soboty.

5. 6. - dostala jsem mailem od jedné blogerky upozornění na výstavu bromelií, tilandsií, orchidejí, kaktusů a jiných rostlin do vsi, která je pro mě významná (kromě pěstitelů těch vystavovaných rostlin) jen tím, že zde hodlá v budoucnu bydlet právě ta blogerka. Přijali jsme pozvání nejen na výstavu, ale i k nim. Nikdy před tím jsme se nevíděli. Proto mě tolik mile překvapilo, jak jsme si sedli. Což o to - o nás ženských jsem nepochybovala. Ale že si tak pěkně pomelou svou chlapi, to bylo opravdové a milé překvapení. Věřím, že to nebylo poslední setkání.

6. 6. - předposlední psí školička, do které chodím s Goldiem, abych ho trochu civilizovala, nám uchystala "přezkoušení" (obstáli jsme slušně), jednoduchou agility dráhu (kromě překlápěcí lavičky taky OK) a pak slavnostní vyřazení s udělováním diplomů a odměn (pamlsků). V tuto slavnostní chvíli si kdosi (myslím, že to nebyl Goldík) chtěl vyřídit nějaké nevyjasněné spory. Zavrčel a můj G, ačkoli se ho to netýkalo, se do toho srdnatě vložil taky. Protože nevěděl, o co jde, kousl (pro jistoutou) nejbližšího souseda - vlčáka - kam jinam než do pr....e. My páníčkové jsme duchaplně cukli za vodítka a bylo po boji.
Možná to vypadá, že nám tedy školička k ničemu nebyla, ale opak je pravdou. Je až k nevíře, o kolik lépe se G chová na vycházkách. A protože je vůdcem naší smečky, jsou lepší všichni.

8. 6. - už asi potřetí v poslední době jsme vyjeli na kole. Kondice nic moc, ale přece jenom je to stále lepší. Napoprvé 14 km, pak 24 a dnes asi 34. A neumřela jsem Mrkající
Samozřejmě jsme seděli i v naší oblíbené hospůdce. Kamarádčin manžel těžce prožívá přibývající roky a často ho nazývám v duchu i nahlas volem za to, jak se ke své ženě (mé kamarádce chová). Dnes - pod vlivem dalšího fejetonu Ani a taky opivena, ovíněna a obecherovkována - jsem k němu byla mnohem smířlivější. Přišlo mi to podobné jako Anin vztah k tatínkovi. Ten taky "trochu zlobil" někdy trochu dost a přesto...

Když jsme byly malý, myslely jsem si, že je táta možná horolezec nebo vášnivý turista. Máma často říkala, že je táta v Beskydu. V horách, myslely jsme si. Ale byl to bar ve Vladislavový ulici Beskyd. A nebo že je spisovatel, protože psal pohádky. O nás....a nebo že je muzikant, protože uměl hrát na saxofon, piano, trubku....ta trubka byla hrozná, hrál na ni ranní budíček. A taky jsem myslela, že je Japonec....Když mluvil japonsky, tak logicky musel být Japonec, ne?
Všechno uměl - postavil dům, zplodil tři dcery jako král a jednoho syna, určitě zasadil nějakej strom. Občas mě naštval, ale nikdy, nikdy jsem se na něj za nic nezlobila. Ani že odešel, ani že pořád pil, ani že umřel...Prostě on si vyřezal svůj život tak, jak chtěl....A já jsem mu věřila.
Když jsme děti, tak si přejeme, aby nás rodiče chápali. Když zlobíme a víme, že zlobíme, nepotřebujem ještě porci morální šelhačky navrch. Chceme lásku. Bezvýhradnou. Táta ji uměl dávat. Neměl sice moc trpělivosti, ale vím, že ať bych udělala cokoli, neztratila bych ho. Neotočil by se ke mně zády,. ...Maximálně by mi řekl, že jsem pitomá.
V určitou fázi jeho života, našeho života, jsem si i já uvědomila, že on ode mě čeká to samý. Že nestojí o moralizování ani o upřímnou starost o něj a jeho zdraví a ani o soucit. Chtěl praťáka. A důvěru. A já mu uvěřila, že ví, co dělá, a že ví, co chce a co je před ním Chtěla jsem být s ním ve chvílích, kdy on se chtěl cítit dobře, a to za jakoukoliv cenu...
Vzdala jsem se spasitelskejch inklinací a vrhla se s ním do jeho světa. Svět bezbřehosti, poezie, neuhasitelný žízně a closing time...a jsem za to ráda, protože tudy vedla jeho cesta a já jsem šla po ní s ním, vedle něj. Chybí mi...strašně.
Někdy se mi po něm tak strašně akutně stýská, že se z ničeho nic rozpláču, a když to vidí můj syn, tak říká: "Aha, zase se ti stejská po dědovi? Jo. Tak já to jdu napsat." A jde a pokaždý píše: Milý dědo! Vrať se, ještě tě potřebuje!

Jenomže když to tení táta, ale manžel, je to trochu jiné. Je těžší být tolerantní, nemoralizovat, nesvazovat a jen koukat, jak si "svobodně" ubližuje....

10. 6. - Noc kostelů - pěvecký sbor Cantus, trio lesních rohů a soubor flétnový - jen jednou za rok - sama s očekáváním klidu a usebrání, setkala jsem se se známou klientkou - vozíčkářkou, tak to bylo jiné, než jsem očekávala, ale přesto hezké.
Nedalo mi a po očku jsem musela dojatě sledovat manželský pár. Ona schoulený uzlíček na vozíku, občas se snažící něco vykřikovat či sténat, on - vysoký štíhlý bělovlasý starý pán - jí zakrýval pusu a důrazně šeptal "Nesmíš, to nesmíš, musíš být potichu....". Ale ona svoje zvukové projevy asi moc nedokázala ovládnout. Myslela jsem, že on toho bude mít brzy dost a bude se zlobit, ale ne - posmutnělý úsměv z jeho tváře nemizel a hladil ji po řídkých bílých vlasech.
Láska.

11. 6. - Snídání na terase. Co se tomu vyrovná? Asi jen časné ráno nebo podvečer u moře a nebo ve vysokých horách. Co na tom, že mě zebou nohy?
SPOKOJENOST Usmívající se

Dárky

11. června 2016 v 8:00 | Katka |  Ruční práce
Od dětství, kdy jsme se nemohli dočkat toho, až odhalíme, CO nám kdo daruje, většinou dospějeme k tomu, že raději dáváme než dostáváme. Naše přání a touhy se stále víc soustřeďují k tomu, co se stejně nedá ani koupit ani darovat.

Ani obdarovávání ale není bez problémů. Každý průměrně vnímavý člověk jistě zažil trapnou chvíli, kdy bylo zřejmé, že se svým dárkem zrovna netrefil, byť se tolik snažil. A někdo se taky moc nesnaží. Dává peníze (pro jistotu) a nebo posílá dál věci, které jemu radost neudělaly.....Nerozhodný

Kdo tvoří, jedno co, má to ulehčené. Pozve-li mě někdo na návštěvu nebo oslavu narozenin, vím-li to včas, něco umotám. Když se ještě stane, že oslavenec sám se ručními pracemi nezabývá, často má i opravdovou radost.

V poslední době jsem tedy umotala toto:


Když jsem měla rozdělaný polštář a hotový koší, potkala jsem oba oslavence, ke kterým jsme pozváni.
"Moc se na váš těšíme.....a HLAVNĚ ŽÁDNÉ DARY. Dary nepřijímáme." Překvapený
Co teď?

Spokojenost

8. června 2016 v 13:32 | Katka
Dnes ráno jsem dostala mail.

Ahoj mami,

1) Včera jsem byla na přednášce Petra Ludwiga Spokojenost, vyrovnanost a odolnost vůči negativním vlivům. A bylo to super. Jak tys mi doporučovala tu prokrastinaci, doporučuji já tohle. Neříkal nic převratného, ale bylo to moc dobře podané a je fajn si to uvědomit takhle vcelku.

Hlavní myšlenky:
1. Spokojenost je volba - mezi podnětem a mou reakcí je prostor pro volbu (poškrabané auto, automaticky mě to naštve, ale nemusí to tak být)
2. Spokojenost je návyk
3. Je to o egu - nejsem jenom já, ale mám snahu pomáhat I druhým = moje činnost má smysl
4. Je to o "flow", nehledám v životě krátkodobé "joy" (skok padákem), cesta je cíl
5. Spokojenost je o přítomnosti ("budu spokojená, AŽ budu mít barák, lepší práci,…")
6. Je to o drobnostech - psát si každý den 3 pozitivní věci, co se udály - postupem času je člověk spokojenější, neb si uvědomí dobré věci, co se dějí = spokojenost je návyk (možno I elektronicky http://www.flow-list.cz/)
7. Spokojenost je o těle - řeč těla ovlivňuje náladu, pasivita je zdrojem deprese - dobrý sport, alespoň chvilku denně
8. Spokojenost je o vděčnosti - co mám není samozřejmé
9. Spokojenost je o restartu - jednou za čas je normální mít "depku". Důležité je nemít depku z depky. Restart = dobrý spánek, sport, pomoc někomu jinému, hecnout se a opustit komfortní zónu
10. Spokojenost je především o nás - nevymlouvat se na někoho jiného

Dušička se tetelila radostí. Že jí stálo zato popsat mi to. Obvykle si píšeme heslovitě jen to nejdůležitější. Že má z toho stejné pocity jako já. Že to bere. Že ví, že štěstí je dostupné každému.

Byla doba, kdy jsem si TO neuvědomovala. Pak byla doba, kdy jsem TO žila. A teď je doba, kdy TO vím....a přesto to není ono. Stačí nějaká doba fyzických indispozic a domeček se hroutí.

Včera ale nastal záchvěv toho šťastného bláznovství, té pohody, toho spokojeného nic a všeho. V tom stavu jsem si nutně potřebovala koupit knížku. Takovou, co by sedla. Jen jakou vybrat? Dostavilo se náhlé osvícení a přinesla jsem si P.S. Ani Geislerové. Jde o soubor fejetonů, žádná velká literatura. Ale krásné myšlenky, osobité vyjádření. S ilustracemi sestry Lely.


U takové knížky je potřeba se držet na uzdě a nezhltat ji najednou. Spíš se vracet a uvědomovat si.

Když jsem byla malá, milovala jsem ji nepopsatelnou láskou. Byla největší, nekrásnější a nemocnější žena v mém světě. Jako bych z ní nedopatřením vypadla a pořád cítila, že vlastně patřím do ní, k ní. Nesnášela jsem jakýkoli odloučení, odmítnutí, neúčast. Žárlila jsem na tátu, na sestry, na psa, na svět, kterej mi ji bral. Věřila jsem všemu a ve všech těch hnusných hrách, co jsme hráli - jako že kdybys musel sníst hovno, nebo by ti zabili mámu - , jsem vždycky volila to nejhorší. Nikdy jsem ji nedala. Nechápu, kdy nastal ten moment, že jsem si řekla - až budu velká, nikdy nebudu jako máma.
.........................
Asi to bylo tak... Zjistila jsem, že stárneme. Všichni bez výjimky. A že ani všemohoucí máma s tím nemůže nic udělat. A tam se to asi nějak zašmodrchalo. Já jsem jí to asi neuměla odpustit. Že mě jednou opustí, že nebude. Jak to může připustit? Nebýt? Mít mě a nebýt?
........................
Ach jo, co já bych za to dala, kdybych byla trochu jako ona. A vlastně jsem.
........................
Všechno si píšu na různý počmáraný papírky a ty pak vkládám do diáře a pokaždý, když ho pak otevřu, se mi všechno vysype a já vím, že za chvíli už to vůbec nebude roztomilý.... V kabelce se mi na bonbon bez papírku přilepil všechen ten humus ze dna, ale k tomu bohužel i lístek na metro a ten revizor to prostě nechtěl uznat....
Celá máma. Nepopsatelná láska... Proč to vlastně píšu? Nepopsatelná.

A třeba si i dělat výpisky.
JO, JO...pochopitelné, povědomé pocity.. píše kamarádka, se kterou bych to chtěla sdílet.