23/52

12. června 2016 v 5:41 | Katka |  (ne)malé radosti
Jsou tu zpět mé (ne)malé radosti.
Ano, každý den se opravdu dají najít. Ale mně v člověčí pýše nestačily a nebavilo mě psát o momentech, které sice jsou radostné, ale jsou to radosti těla spoutaného bolestí. NEchybí mi pokora, ale zatím jsem ještě pořád chtěla, abych fungovala líp. V posledních pár týdnech se mi zdá, že už to (skoro) je ono Usmívající se. Tělo, které nesužuje nějaký nefér neduh, MÁ fungovat. Nepotřebuje, aby hlava myslela na každý pohyb, korigovala ho, aby bolel co nejmíň....
Jo, pokud to nepůjde, budu si (muset) vážit každého milého slova, každé chvilky, kdy se budu zabývat něčím jiným než svou nemohoucností. Ale prosím, prosím, ať je to co co nejdéle.

Tak jako obvykle - od neděle do soboty.

5. 6. - dostala jsem mailem od jedné blogerky upozornění na výstavu bromelií, tilandsií, orchidejí, kaktusů a jiných rostlin do vsi, která je pro mě významná (kromě pěstitelů těch vystavovaných rostlin) jen tím, že zde hodlá v budoucnu bydlet právě ta blogerka. Přijali jsme pozvání nejen na výstavu, ale i k nim. Nikdy před tím jsme se nevíděli. Proto mě tolik mile překvapilo, jak jsme si sedli. Což o to - o nás ženských jsem nepochybovala. Ale že si tak pěkně pomelou svou chlapi, to bylo opravdové a milé překvapení. Věřím, že to nebylo poslední setkání.

6. 6. - předposlední psí školička, do které chodím s Goldiem, abych ho trochu civilizovala, nám uchystala "přezkoušení" (obstáli jsme slušně), jednoduchou agility dráhu (kromě překlápěcí lavičky taky OK) a pak slavnostní vyřazení s udělováním diplomů a odměn (pamlsků). V tuto slavnostní chvíli si kdosi (myslím, že to nebyl Goldík) chtěl vyřídit nějaké nevyjasněné spory. Zavrčel a můj G, ačkoli se ho to netýkalo, se do toho srdnatě vložil taky. Protože nevěděl, o co jde, kousl (pro jistoutou) nejbližšího souseda - vlčáka - kam jinam než do pr....e. My páníčkové jsme duchaplně cukli za vodítka a bylo po boji.
Možná to vypadá, že nám tedy školička k ničemu nebyla, ale opak je pravdou. Je až k nevíře, o kolik lépe se G chová na vycházkách. A protože je vůdcem naší smečky, jsou lepší všichni.

8. 6. - už asi potřetí v poslední době jsme vyjeli na kole. Kondice nic moc, ale přece jenom je to stále lepší. Napoprvé 14 km, pak 24 a dnes asi 34. A neumřela jsem Mrkající
Samozřejmě jsme seděli i v naší oblíbené hospůdce. Kamarádčin manžel těžce prožívá přibývající roky a často ho nazývám v duchu i nahlas volem za to, jak se ke své ženě (mé kamarádce chová). Dnes - pod vlivem dalšího fejetonu Ani a taky opivena, ovíněna a obecherovkována - jsem k němu byla mnohem smířlivější. Přišlo mi to podobné jako Anin vztah k tatínkovi. Ten taky "trochu zlobil" někdy trochu dost a přesto...

Když jsme byly malý, myslely jsem si, že je táta možná horolezec nebo vášnivý turista. Máma často říkala, že je táta v Beskydu. V horách, myslely jsme si. Ale byl to bar ve Vladislavový ulici Beskyd. A nebo že je spisovatel, protože psal pohádky. O nás....a nebo že je muzikant, protože uměl hrát na saxofon, piano, trubku....ta trubka byla hrozná, hrál na ni ranní budíček. A taky jsem myslela, že je Japonec....Když mluvil japonsky, tak logicky musel být Japonec, ne?
Všechno uměl - postavil dům, zplodil tři dcery jako král a jednoho syna, určitě zasadil nějakej strom. Občas mě naštval, ale nikdy, nikdy jsem se na něj za nic nezlobila. Ani že odešel, ani že pořád pil, ani že umřel...Prostě on si vyřezal svůj život tak, jak chtěl....A já jsem mu věřila.
Když jsme děti, tak si přejeme, aby nás rodiče chápali. Když zlobíme a víme, že zlobíme, nepotřebujem ještě porci morální šelhačky navrch. Chceme lásku. Bezvýhradnou. Táta ji uměl dávat. Neměl sice moc trpělivosti, ale vím, že ať bych udělala cokoli, neztratila bych ho. Neotočil by se ke mně zády,. ...Maximálně by mi řekl, že jsem pitomá.
V určitou fázi jeho života, našeho života, jsem si i já uvědomila, že on ode mě čeká to samý. Že nestojí o moralizování ani o upřímnou starost o něj a jeho zdraví a ani o soucit. Chtěl praťáka. A důvěru. A já mu uvěřila, že ví, co dělá, a že ví, co chce a co je před ním Chtěla jsem být s ním ve chvílích, kdy on se chtěl cítit dobře, a to za jakoukoliv cenu...
Vzdala jsem se spasitelskejch inklinací a vrhla se s ním do jeho světa. Svět bezbřehosti, poezie, neuhasitelný žízně a closing time...a jsem za to ráda, protože tudy vedla jeho cesta a já jsem šla po ní s ním, vedle něj. Chybí mi...strašně.
Někdy se mi po něm tak strašně akutně stýská, že se z ničeho nic rozpláču, a když to vidí můj syn, tak říká: "Aha, zase se ti stejská po dědovi? Jo. Tak já to jdu napsat." A jde a pokaždý píše: Milý dědo! Vrať se, ještě tě potřebuje!

Jenomže když to tení táta, ale manžel, je to trochu jiné. Je těžší být tolerantní, nemoralizovat, nesvazovat a jen koukat, jak si "svobodně" ubližuje....

10. 6. - Noc kostelů - pěvecký sbor Cantus, trio lesních rohů a soubor flétnový - jen jednou za rok - sama s očekáváním klidu a usebrání, setkala jsem se se známou klientkou - vozíčkářkou, tak to bylo jiné, než jsem očekávala, ale přesto hezké.
Nedalo mi a po očku jsem musela dojatě sledovat manželský pár. Ona schoulený uzlíček na vozíku, občas se snažící něco vykřikovat či sténat, on - vysoký štíhlý bělovlasý starý pán - jí zakrýval pusu a důrazně šeptal "Nesmíš, to nesmíš, musíš být potichu....". Ale ona svoje zvukové projevy asi moc nedokázala ovládnout. Myslela jsem, že on toho bude mít brzy dost a bude se zlobit, ale ne - posmutnělý úsměv z jeho tváře nemizel a hladil ji po řídkých bílých vlasech.
Láska.

11. 6. - Snídání na terase. Co se tomu vyrovná? Asi jen časné ráno nebo podvečer u moře a nebo ve vysokých horách. Co na tom, že mě zebou nohy?
SPOKOJENOST Usmívající se
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jitka Jitka | E-mail | Web | 12. června 2016 v 7:52 | Reagovat

Z mého pohledu se snídani na terase nevyrovná nic.Když je časně ráno ticho a slyším jen hukot včel, které pilně pracují, sem tam někde zakokrhá kohout a štěkne pes, na hájence zabučí kravka a ze zahrady občas zavane vůně květin, co si člověk může přát víc. :-) Aspoň člověk mého ražení. :-)

2 Kitty Kitty | E-mail | Web | 12. června 2016 v 7:54 | Reagovat

Dnes je to různorodé a moc pěkné. Nějak mi nejde něco na blog psát, proto asi taky využiju onu rubriku a spísnu, co se tento rozvrkočený týden u nás dělo. Nic moc, ale často drámo. Tobě děkuji za krásné vzpomínání na dědu; je dobře, že jste si nakonec porozuměli... ;-)

3 Katka Katka | 12. června 2016 v 8:45 | Reagovat

[1]: Je to tak, Jitko. Včera jsem poslouchala v rádiu H. Pawlovskou s O. Hejmou a R. Tesaříkem a oba říkali - já nikam necestuju, jen do Prahy, Protože musím (cca 30 km). Já jsem nejspokojenější doma. Tak to je a tak to má být. V mládí cestovat a dělat různý divočiny a s přibývajícími roky být spokojený doma.

[2]: Různorodé je to u nás pořád. Jen někdy radostně a jindy taky třeba ne. Tak to prostě chodí. Děda nebyl můj táta, ale Ani Geislerový z knížky P.S.
Líbí se mi její vyjadřování.

4 VendyW VendyW | E-mail | Web | 12. června 2016 v 8:45 | Reagovat

Noc kostelů jsem letos (konečně) nepropásla tady v Rybníku, byla se podívat, prošmejdila kostel i zvonici, vyposlechla si o historii ornátů a proč mají různé barvy, podle jakého klíče je farář používá a zase šla domů..... občas nesnídám na terase ale v altánku. Je to taky paráda protože v tom je určitá intimita ale i pocit bezpečí (zcela iracionální protože je člověk "schovaný" jen za moskytiérama). Ale je to příjemné i tak.

5 Jitka Jitka | E-mail | Web | 12. června 2016 v 12:19 | Reagovat

[3]:Taky jsem je poslouchala. Naše generace v mládí mohla cestovat jen do Bulharska, Rumunska, NDR, Polska a Maďarska. Ale i tak jsme si to užili. jezdili jsme do Tater a párkrát k Černému moři do Bulharska pod stan a bylo nám dobře.Teď už tak v křesílku na té terase a s háčkem nebo knihou v ruce. :-D

6 Jarmila* Jarmila* | E-mail | Web | 12. června 2016 v 15:20 | Reagovat

Katko, užila jsi si vcelku radostný týden. :-)
Samá hezká setkání.
U nás kostel není, tak se bohužel nemám kam vypravit. Je tu jen kaple, která je otevřená jen v neděli odpoledne pro katolíky. Je v přízemí zámku, který je v soukromých rukou. Nedá se tam normálně chodit ani do parku.
Evangelický je také zavřený.

7 Katka Katka | 12. června 2016 v 20:12 | Reagovat

[6]: Kostel není -  a věřící jsou? Kam (jak daleko) dojíždějí do kostela?

8 Intuice Intuice | E-mail | Web | 12. června 2016 v 20:13 | Reagovat

Nová kamarádka je bezva, přátel není nikdy dost. To kolo bych asi tolik nezvládla. Ne asi, ale určitě. Jsi dobrá. Snídaně na terase nemá chybu, to jsem vždycky milovala na chatě  či na dovolené. :-)

9 Jarmila* Jarmila* | E-mail | Web | 12. června 2016 v 21:02 | Reagovat

[7]: Když nechodí v neděli do kaple (katolíci), tak se asi 5 km daleko kostel. Nebo mohou jezdit do Chotěboře, což je asi 8 km.
Kam chodí evangelíci nevím. Asi mají nějaké bohoslužby v jejich kostele.
Nikdy jsem se o to nezajímala, protože nevyznávám žádné náboženství.

10 Maruška-Fukčarinka Maruška-Fukčarinka | Web | 13. června 2016 v 16:27 | Reagovat

Terasu nemám, ale balkon ano. Celý loňský rok jsem naň krom krátkých chvilek nevylezla - nesměla jsem sluníčko. Letos si jej užívám - balkonu s knížkou a určitě tam začnu i kafíčkovat.Se sluníčkem sice ještě moc nekamarádím, ale dá se posedět. :-)
Noc kostelů jsem si vychutnala na "Slezských hradčanech" :-)

11 Katka Katka | 14. června 2016 v 18:05 | Reagovat

[10]: Když jsme bydleli v bytovce, taky jsem sedávala na balkoně. Byl to pidibalkon, navíc těsně u silnice....a stejně se mi to líbilo ;-)

12 Katka Katka | 15. června 2016 v 18:17 | Reagovat

[10]: Co jsou "Slezské hradčany?"

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama