Jak jsme se ztratili....a zase našli

29. listopadu 2016 v 19:35 | Katka |  Cestování
V rušných dnech vyplněných prací a dalšími povinnostmi a městskými zábavami byli nejmíň týden psi odkázáni na zahradu. To je dobré, takové to "lepší než nic," ale procházka jim chybí. Připomínají nám to dlouhým vyštěkáváním na cokoli, co se kolem zahrady šustne a co je horší, občasným karambolem v podobě hromádky uprostřed místnosti. Samozřejmě je to hnus, ale taky je to vzkaz: "Proč nás nevyvedete na dlouhou (procházku)? Víte přece, že tam se vyprázdníme do zásoby...."

Tak včera se to povedlo měrou vrchovatou. Nechala jsem se vyvézt na okraj sousední vesnice, kde jsou mezi poli dlouhé neblátivé stezky a krásné výhledy.


Jenomže tam chodíme tak často, že už jsem měla chuť něco změnit. Psům to bylo jedno, ti běží, čuchají tam, kam je nasměruju. Ze stezky jsme namířili do lesa v domění, že když víme, kterým směrem jít, abychom vylezli tam, kde potřebujeme, je to fajn změna.

Nejprve jsme k mému překvapení došli přímo do nyní opuštěného letního tábora. Zpětně jsem si nahledala, že se jmenuje Bokouš.


Nadchla mě hlavně strážní brána.


Odhadovala jsem, který dřevěný domek čemu slouží. Našla jsem "zdravotní středisko" i jídelnu s klubovnou, velení a to, co mi připadalo jako kadibudky, jsou budky na špalky a polínka. Ti tu mají, panečku, pořádek. Usmívající se


Pokračovali jsme lesní cestičkou, která by, nebýt tábora, byla jistě úplně zarostlá. Takto nesla ještě pozůstatky letní činnosti. Sem tam hatě přes rozbahněné úseky, kousek dál u potoka zbytky jakési táborové hry, maličké ohniště a podivné útvary z klacků a osekaných kmínků.....že by tu plnili bobříka samoty?

Dále jsme lezli cestou necestou, nahoru, dolů, tu lom, tu potok.....pořád jdeme jedním směrem. A nebo ne? Za dost dlouho jsme vylezli z lesa a byli.....úúúúplně jinde, než jsme být chtěli a měli. V dáli kostelík. Dobrý, dojdeme tam a zorientujeme se. Logicky to měl být Kohoutov, což je sice o hodně dál, než byl plán, ale hlavně že vím, kde jsme a jakmile dojdeme na silnici, zavoláme si pro odvoz. Trošku jsem panikařila, protože se začínalo pomaloučku stmívat.
Kdyby bylo léto a dopoledne....pohoda. Šli jsme ještě notný kus přes pole rozryté divočáky, na němž se pásly dosti ignorantské srnky, nereagující na moje pískání, kašlání (to abych je vyplašila dřív, než je zmerčí psi). Pro jistotu jsem si vůdce smečky uvázala do pasu. U prvních domků jsem se zorientovala, že nejsme v Kohoutově, ale v Kladrubech, což je část Kohoutova, kde končí silnice a já jsem tam nikdy nebyla. Domečky rozeseté po svazích, silnice se změnila v dávnou dlážděnou cestu, pak už jen ve dva pásy a z domečků se staly pěkné chalupy. Krása tohoto místa už je ale znovu objevená, takže jsem viděla i novostavbu Zamračený Na návsi rybníček a nad ním udržovaná kaplička, socha, kříž. Sem tam štěkot psa a kokrhání kohouta, jinak ticho, klid. Ještě že jsem zabloudila! Mrkající


Z Kladrub do Kohoutova a ještě kousek směrem k nám jsme museli po silnici. Vůdce smečky u pasu, druhý knírač na vodítko do ruky a westík musí sám....a jde mu to náramně dobře, musím ho pochválit. Ani pod jedno auto nevletěl.Mrkající Kdyby mi někdo řekl pojď pěšky do Kohoutova, poslala bych ho někam jinam. A najednou vidím, že to vůbec není tak hrozné, jak se mi zdá..... Vyšli jsme na kopec k Celbovu kříži a kousek za horizontem se vnořili do již známého lesa, abychom si zkrátili vzdálenost na cestu, po které jsme měli původně mířit k domovu. Byla už skoro tma a já si představovala, jak zvěř vychází na pastvu a jak je psi budou honit, až se ztratí, uženou si zápal plic a nebo je pifne myslivec....A tak vůdce zůstal uvázaný u pasu až domů, za což moje záda "děkovala" - vycukaná od jeho věčných startů. "Když mohou oni dva lítat, kam je napadne, proč ne já?" Jenomže to dva nelítají. Popoběhnou a hned se vrací. Na rozdíl od vůdce.

Jak ubývá světla, les se trochu mění. Najednou si nejsem jistá, jestli dál touhle cestou nebo tou doleva, které jsem si za světla nikdy ani nevšimla. Telefonát "ty pořádáš psům noční cvičení? Kde jste? Proč tam jste? Kde máte auto? Jo aha!"
No a zanedlouho už jsme byli doma. Řádně vyvětraní, spokojení, že nás nic nesežralo. Nadlábnout, zalehnout. A tak to má být! Usmívající se

26. 11. 2016

P.S. : Opět si pochvaluju trekové hůlky. Bez nich bych to těžko došla v relativní pohodě.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Matěj Matěj | Web | 29. listopadu 2016 v 19:49 | Reagovat

Máte okolo nádhernou přírodu. Za pejska bych dal opravdu hodně. kdysi jsme chodívali na procházky i běhání do lesa, takže přírody jsme se nabažili.

Od dob, co pejsek nežije, mě běhání samotného nebaví.

2 Katka Katka | 29. listopadu 2016 v 19:51 | Reagovat

A co ti brání pořídit si nového? Já bych se sama do lesa taky těžko dostala. ;-)

3 Jarka Jarka | Web | 29. listopadu 2016 v 19:53 | Reagovat

Katko jsi odvaha, já bych se takle daleko sama i když v doprovodu pejsků, nikam nevypravila. Ovšem procházka to byla moc hezká a zajímavá. Opuštěný letní tábor byl trochu smutný, ale ta vesnička, zalitá zimním sluníčkem, je kouzelná. Kluci chlupatí měli jistě úplně ušoupané nožičky a po příchodu domů spali, jak Karafiátovi broučci. :-)

4 Intuice Intuice | E-mail | Web | 29. listopadu 2016 v 19:56 | Reagovat

Připomnělo mi to mé podobné "trochu bloudění" v Bulharsku ve 4 metry vysokém rákosí, kde jsem byla sama, brala jsem zkratkou cestu zpět. Hafy obranáře jsem neměla a mobil taky ne, bájo. ;-)  :-D

5 Matěj Matěj | Web | 29. listopadu 2016 v 19:57 | Reagovat

[2]: Plánované stěhování :-) Teď by to byla komplikace, ale pejska plánujeme

6 Katka Katka | 29. listopadu 2016 v 20:10 | Reagovat

[3]: No, odvaha.....tak bych to nenazvala ;-) A jestli by mě psi bránili, to věru nevím :-P

[4]: To muselo být hodně nepříjemný. V rákosí asi moc orientačních bodů není. Navíc v cizí zemi.... ???

[5]: Tak to je dobře. Pes je velký závazek, ale taky velké obohacení.

7 dáša dáša | E-mail | Web | 29. listopadu 2016 v 20:47 | Reagovat

Katko, Tys objevila nádhernou vesničku ??? Tábor je úžasný, ti kteří se něho starají jsou machři ??? Pro děti tam musí být ráj :-)No, kluky jsi nám moc neukázala :D Taky ráda chodím s trekovými hůlkami - to se jde samo :D
Přeji Ti radostné a klidné adventní dny :-)  :-)  :-)P.S. Kdy se ukážeš ?

8 VendyW VendyW | E-mail | Web | 30. listopadu 2016 v 8:18 | Reagovat

Jednou jsem takhle zakufrovala tady u nás v lese, chvíli jsem byla trochu rozhozená, pak  jsem se vydala nazpátek po stejné cestě a nějak se vymotala zpátky. Tady je totiž spousty pastí v podobě začátku krásné cesty, ale ta třeba po pár desítkách metrů končí přehrazená skálou, nebo potokem či kopcem. Je to divný a hodně zavádějící a takových tu je dost.

9 Jitka Jitka | Web | 30. listopadu 2016 v 10:31 | Reagovat

Ta brána mi připomněla starý klasický indiánky. Takový se stavěly v Americe jako součást pevností....

10 Kitty Kitty | E-mail | Web | 2. prosince 2016 v 14:04 | Reagovat

Podle líčení a vzdálenosti míním, že mají psiska vyvenčeno na týden do zálohy. Je ale dobře, žes s nimi vyšla. Poznala jsi další cíl a když někdy zase vyjdete tím směrem, už budete vědět. Zdravím nadšená psiska i jejich velitelku - taky pořádně vycukanou :-P

11 Lucie Lucie | Web | 5. prosince 2016 v 12:30 | Reagovat

Tak to se vám ta procházka pěkně protáhla, viď? :-) Takhle já se pravidelně ztrácím když vyrážím s naším chlupáčem na houby. Vždyccy si říkám, že přinejhorším vytáhnu mobil a GPS, jenže v lese nebývá moc signál, a tak si musím stejně poradit sama. Jó a když se pak začne stmívat, to už mívám trochu bobky, Ale (zatím) jsem vždycky cestu zpět našla, i když byla také většinou o dost delší, než jakou jsem plánovala.. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama